sobota 15. listopadu 2014

Madeira skalnatá – Sao Lourenco

Madeira, stejně jako ostatní ostrovy Makaronezie jsou pozůstatkem i výsledkem činnosti dávných podmořských sopek. Na výletech zelenými, vegetací zarostlými místy ostrova to není až tak patrné.
Na jednom z nejkrásnějších míst ostrova, ale krásné zase jinak, je tato historie patrná víc.



Poloostrov Sao Lourenco je to první, co vidíte při přistávání na Madeiře. V září to místo z výšky vypadalo jako skalnaté, života prosté místo. V kontrastu s mořem ovšem velmi zajímavé.



Při prvním hromadném výletě na východ a sever ostrova jsme na začátku tohoto místa, tam, kam vedla silnice dostali pět, deset minut na fotografování. Pršelo, no, spíš jen tak mžilo. To místo vypadalo lákavě, přímo vybízelo k tomu si je pořádně prohlédnout a projít se po cestě, čekající na turisty kteří nemusejí nasednout do autobusu a objet ještě pár dalších míst, udělat pár dalších fotek.



Tak jsme si na Sao Lourenco udělali výlet sami. Z Funchalu, až na místo zvané Baia d´Abra, tam kde začíná turistická cesta po tomto nejvýchodnějším výběžku ostrova nás dovezl autobus číslo 113
společnosti SAM.


Oproti minulé, krátké a deštivé návštěvě tohoto místa byl krásný, slunečný den. Což na tomto místě nemusí být vždy to nejlepší. Jdete po cestě, kde není žádný stín a okolo poledne to slunce může pálit víc, než je příjemné. Ale my stihli autobus odjíždějící v devět hodin, no doběhli jsme tak tak s rezervou jedné, dvou minut. Na další autobus jedoucí na toto místo bychom čekali hodinu.



Snad si z fotek uděláte alespoň malou představu o tomto místě, ale jeho atmosféra je obrázky nepřenosná.


Kontrast skal a vod modrého Atlantiku, slunce odrážející se v jeho vodách. V tomto období vyprahlé místo, ale i tak vidíte nezdolnost a životaschopnost místní vegetace. Podle fotek se toto místo koncem zimy a na jaře také zazelená.








Na některých skalách se přímo otiskla stopa lávy, proudící z hlubin země a tvořící toto místo a tento ostrov. I zblízka je jejich povrch zajímavý, někdy docela barevný.





Na Madeiře se mění počasí každou chvíli a tak s blížícím se polednem přišly vhod mraky a větší oblačnost. Místo jsme si užili, cesta tam i zpět bez velkého spěchu trvala necelé čtyři hodiny.


Pár kamínků z tohoto místa mám v pokoji. Jako památku na jedno krásné místo, blízké i vzdálené zároveň.






1 komentář:

  1. Pane Jirko, pátý obrázek je nejvíc fascinující, to byly sopouchy, to tmavé vertikální? Tato úsporná vegetace je pro mne to krásné, jak se ty rostliny tenoučkými kořeny drží v každé škvírce, kam zapadlo semínko. Už se nedivím, že se Vám stýská.

    OdpovědětSmazat