Hoya kanyakumariana

To, co nás zaujme v dětství někdy přetrvá i do dalších let našeho života. V tom mém přetrvalo zaujetí přírodou i rostlinami, které s námi mohou žít v bytech. V době, kdy jsem byl školákem jsme bydleli šest let v Přešticích, menším, ale pěkném městečku asi dvacet kilometrů od Plzně. Tady jsem byl mnohem blíž přírodě než před tím v Plzni. Asi nikdy nezapomenu, jak mě v oknech tehdejších domků fascinovaly dvě rostliny, obě liány namotané kolem drátu dokola. Obě s květy , které se mi tenkrát a vlastně i dnes zdají dokonalé. Voskovky a mučenky.

foto (c) Martin Hetto

Po nějakém tom roce jsem pěstoval „nezničitelnou“ voskovku hoyu carnosu, i mučenku. Mučenka sice krásně kvetla, ale lákala svilušky, takže jsem se s ní vždy po čase rozloučil. Hoya carnosa mě zatím neopustila. I když ona hlavním hrdinou dnešního článku být nemá, přesto o její vytrvalosti a skromnosti pár vět napíšu. Moje babi, která už patnáct let není na tomto světě někdy možná před dvaceti, pětadvaceti lety dala do zavěšené vázy na stěně pár ustřihnutých větviček této voskovky. Celou tu dobu dostávají jen vodu z vodovodu. Přirůstá jen nepatrně, moc listů nemá, ale každý rok od jara do podzimu několikrát kvete.

Před několika roky jsem se na internetu setkal s nabídkou voskovek pana Hojného (psát se Hoyný, bylo by to symbolické) který je nejen pěstitelem voskovek, ale i ostatních sukulentů. Začal jsem se víc zajímat, kolik těch voskovek vlastně je. V nabídce jich tehdy bylo pár desítek, jak jsem po čase zjistil, je jich daleko víc. A jak jsem se už měl možnost sám přesvědčit, ne všechny jsou tak odolné a vděčné, jako známá carnosa. Jsou velké i malé, s různou barvou květů. Na rozdíl od carnosy, která svou vůní neoslní jsou i jiné, které voní opravdu dobře. Zkrátka voskovky-hoyi jsou po tilandsiích mou velmi oblíbenou skupinou rostlin. Dnes už má pan Hojný v pěstování voskovek konkurenta z Nového Města na Moravě (Hoya plants), který nabízí i jiné druhy, u nás zatím dost vzácně pěstované.

Když jsem se rozhodl, že z těch několik voskovek co mám postupně nějaké představím, bylo mi hned jasné, která z nich bude první. Hoya kanyakumariana. Mám ji rád, protože má krásné malé listy, tvrdé, s vlnitými okraji. Svým tvarem téměř připomínají srdce. Dlouhé jsou většinou kolem dvou centimetrů, široké do dvou centimetrů. Jejich zelená barva je moc příjemná, občas je na nich světlejší skvrna. Jednou se mi jeden z těch lístků ulomil, ale protože byl tak pěkný, bylo mi ho líto vyhodit. Položil jsem ho na zem do květináče vedle rostliny. Za nějaký týden koukám, narostl mu kořínek. Zasadil jsem ho zvlášť do malého květníku. Nová rostlina z něj nevyrostla, ale byl pěkný ještě aspoň dva roky. Před Valentýnem v  některých obchodech můžete narazit na pěkný, tuhý list ve tvaru srdce, v malém květináči. Je to také list voskovky –hoyi keryii. Celou rostlinu z něj asi nikdy nevypěstujete.

Květy jsou sice velmi malé, za to krásné a slabě, příjemně vonící. Ve své domovině kvetou od dubna do léta, v kultuře v našich podmínkách koncem léta a velkou část podzimu. A kde je kanyakumariana doma? Na nejjižnějším cípu indického kontinentu v Kanyakumari. Jistě zajímavé místo obklopené na jihu Indickým oceánem, na západě Arabským mořem a na východě Bengálským zálivem. Kousek na jih je ostrov Srí Lanka. Místo i rostlina jsou pojmenovány po bohyni Devi Kanya Kumari. Zřejmě to bude jediná voskovka s božským jménem. To rozhodně neznamená, že ty ostatní nejsou stejně pěkné. Kanyakumariana by se měla ve své domovině nacházet na místě 600m.n.m.

Na jihu Indie určitě zima nebude, myslím, že prostředí našich bytů je celkem vyhovující, někde jsem četl, že chce světlo, jinde, že chce mírné zastínění. Já ji mám kousek od okna, na kterém jsou tilandsie, tak žije tak trochu v jejich stínu. Zdá se, že jí to nevadí. Není to příliš rychle rostoucí voskovka. V době, kdy jsem ji sháněl v nabídce našich pěstitelů nebyla, mám ji až ze Švédska. Řízek ve vodě dobře zakořenil. Myslím, že jsem tehdy měl kupovanou zeminu pro pokojové rostliny a palmy, do které jsem ji zasadil. Nejspíš rostla opravdu pomalu, asi až po dvou letech začala růst rychleji, po třech možná poprvé rozkvetla. Její větve spíš visí, než aby měly snahu se pnout. Na internetu najdete více jejích fotek, na kterých jsou i velké, starší rostliny. Zalévám ji v létě tak dvakrát týdně, v zimě jednou.

Jak se dnes rozloučit? Asi touto větou. Trochu živé exotiky z jihu Indie v českých bytech rozhodně neuškodí.