Květ ibišku

Dnes vám představím květ ibišku. Možná si pomyslíte, co by mělo být na obyčejném květu ibišku zvláštního. Takových květů už jistě viděl každý z vás hodně. Někdy i hezčích a barevnějších. Sám si vzpomenu na týden na Sicilii, v San Vito Lo Capo, v jehož ulicích kvetly na keřích ty nejhezčí květy ibišků, jaké jsem viděl. Další krásné květy byly v botanické zahradě na ostrově Ischia. Ale ten dnešní, skromější, ale i tak pěkný květ je spojen s ibiškem, který je pro mě významný svou historií.

Tedy aby to nevyznělo nějak nepatřičně, padesát let není zas taková doba. Ovšem v lidském životě je to už doba pořádně dlouhá. A když se my, kterým je víc než padesát, nad takovou řádkou roků pozastavíme, vidíme, že je to většina života, během které se toho událo a změnilo.

Tak před padesáti lety v tuto dobu jsem byl už druhý měsíc ve svém prvním zaměstnání. V konstrukci, u rýsovacího prkna. S docela zoufalým pocitem, že na konci září odjedu na dva roky na vojnu, na kterou jsem se ani v nejmenším netěšil a považoval ji za dva roky ukradeného života. V té konstrukci vedle mě u dalšího rýsovacího prkna byl o pár let starší pan Havlíček a na svém stole měl docela velký ibišek.

Jednou se ho rozhodl ostříhat a já si jednu z těch větví odnesl domů. Ve vodě zakořenila.Už si nepamatuji, jestli jsem ji ještě před svým odjezdem stačil zasadit, zřejmě ano. Protože přečkala ty mé dva roky, kdy jsem byl pryč a jen občas se vracel. Když jsem se po dvou letech vrátil, z té malé větve už byla větev docela velká. Vrátil jsem se i do té konstrukce, ale už tam nebyl ani pan Havlíček, ani jeho ibišek. Byl už na jiném místě a ani já u toho rýsovacího prkna dlouho nevydržel.

Je to už “dávná” minulost, přesto na to své první zaměstnání mám kromě  vzpomínek i dvě rostlinná připomenutí. Kromě zmíněného ibišku ještě kapradí. To je u mě o nějaký ten rok méně. Ale ani ten současný ibišek, ani to kapradí není to úplně původní. První ibišek vydržel přes čtyřicet let. Byl z něj už docela pořádný strom, ale protože byl pár metrů od okna, nikdy nekvetl. Přesto byl velmi, velmi pěkný. Škoda, že mě nikdy nenapadlo vyfotit ho. Protože rostl až moc, byl téměř každý rok ostříhán a těch řízků, co jsem z něj rozdal. Kdo ví, možná je z nich ještě nějaký naživu. Tedy jeden určitě, ten, jehož květ vidíte na fotkách. 

Kdy ten ibišek - strom přišel o život? Bylo to v době, kdy byly dost vážně nemocní oba rodiče, byly jiné starosti a kytky šly trochu stranou. Ani nevím, jestli odešel díky přelití, nebo naopak. Prostě jednou odešel. Ale zbyl jeden jeho potomek, který z větve zakořené ve vodě zasadil do květináče můj otec. Který se nikdy o kytky nezajímal, nestaral se o ně. Tohle byla jediná výjimka, o tenhle se staral, tenhle zaléval. Když odešel i otec, začal jsem ho zalévat já. 

Myslím, že až od té doby začal i kvést. Ne, že bych jeho květ neznal. Kolegyně v práci z řízku ode mě vypěstovala keř, který tam pravidelně kvetl. U nás doma začal kvést až někdy před pár lety. Už je zas docela veliký. Ale není to “strom”, jako ten původní. Pár holých větví, které mají listy až na konci. Možná bych ho měl také začít stříhat, přesadit do většího květináče.  Abych neukazoval jen květy jednoho pokojového ibišku, doplním to fotkami květů venkovních ibišků. Ty plnokvěté bílé a růžové jsou ze zahrady mé sestry, ty ostatní jsem vyfotil v ulicích blízko našeho domu.