sobota 23. května 2015

O ztraceném lese na plzeňské Mikulce

Žil, byl, kdysi na jednom plzeňském vršku les. Tak by mohla začínat nějaká pohádka, ale pohádky mají většinou dobrý konec. Dnešní povídání ale moc dobrý konec nemá.



Tak tedy v Plzni je vršek, který měl kdysi různá jména. V polovině patnáctého století byl nazýván horou Canibal, později Šibeniční vrch a další známé jméno bylo stráž Stráž. Ta šibenice je jasná, Stráž proto, že z výšky 378m.n.m.  je vidět daleko do okolí, při dobré dohlednosti až na Šumavu. To poslední jméno je podle Jindřicha Mikoleckého, významného obyvatele Plzně devatenáctého století, který na tomto kopci má pomník.


U toho pomníku začínal i pěkný borový lesík. Ne velký rozlohou, za to porostlý krásnými, velkými borovicemi. Z okna našeho paneláku jsem vždy v dálce viděl tento kopec i lesík na jeho vršku a když se před téměř jedenácti lety naše pracoviště na Mikulku přestěhovalo, chodil jsem přes tento lesík někdy až čtyřikrát denně. Ráno do práce, odpoledne z práce a také tam a zpět při přestávce na oběd.
Lesíkem vedla jen úzká cestička, vedle silnice, ale já dával raději přednost projít se po té cestě, sledovat zrzavé veverky nebo divoké holuby, které tu hnízdili každý rok. Ono za každý takový lesík ve velkém městě by měl být každý rád. Já si ho za těch téměř jedenáct  let oblíbil, natož jak ho museli mít rádi místní, kteří s ním prakticky žili i stárli. Tedy stárli s ním i jejich rodiče, prarodiče, mohli ho navštěvovat se svými dětmi.


To, že les byl starý kolem 125 let jsem se dozvěděl až před dvěma  týdny  z této cedule, jedné z několika, které byly připíchnuté na stromech. Ještě týž den přijela dvě auta plná dřevorubců, kteří začali své dílo zkázy. Byl pátek a do pondělí z lesa zůstala jediná borovice, ta nejmenší a nejpokroucenější. Možná to ji právě zachránilo. Kromě borovice ještě dvě břízy, jedna orvaná od padajících kmenů. U pomníku zůstalo pár listnáčů a akátů.


Žít přes 120 let, to už je nějaká doba, nějaká historie. Pro nás lidi. To stačily proběhnou dvě světové války a mnoho jiných, menších, ale stejně strašných. Vynalezl se rozhlas, televize , internet a kdo ví, co se vynalezne příště. Vymizeli desítky, možná stovky živočišných i rostliných druhů. Vykácelo se pralesů, vylovilo ryb z moře a za to přibyl skládek a odpadu. Lidé se pořád mlátí mezi sebou, pro peníze, pro majetek, slávu, náboženství a různé jiné záminky jejich nesnášenlivosti.




Ale v životě borovice, která se dožívá tři sta, i více let 120 let žádný velký věk není. Je to stále ještě první polovina života, možná začátek toho nejlepšího a dlouhého věku dospělosti stromů. Bohužel, je to i věk mýtní a za dřevo  pěkně rostlých stromů se jistě dobře platí.



Možná nejde ani o to dřevo stromů, jako o pozemek, který by v této lokalitě byl k bydlení jeden z nejlepších. Jaký byl skutečný důvod, tohoto podle mě barbarského činu, to ukáže čas. Myslím, že přírody a zeleně ve městech není nikdy dost a pokud je v podobě pěkného lesíku, zasloužil by spíš ochranu, než osud, jaký ho potkal.



To, že jsem nebyl jediný, koho vykácení těch krásných a zdravých stromů rozhořčilo, jsem se mohl přesvědčit za pár dnů, kdy se objevila další cedule. S ní i další, které jmenovala majitele lesa. Překvapilo mě, že les patřil soukromníkům, ne městu a že to byl les hospodářský, k těžbě určený. Kdo ví, zda byl s tímto úmyslem před tou dlouhou dobou také vysázen.



Škoda každého zdravého pokáceného stromu, natož celého lesa. V dalších dnech se na pařezech a zbylých listnáčích objevily další cedule, tentokrát s adresou, kam mají psát všichni, kdo nechtějí, aby toto místo bylo přeměněno na stavební parcely. Ty cedule byly během pár hodin zlikvidovány.



Nejen my lidé „páni tvorstva“  žijeme své životy. I stromy, zelené bytosti jsou živé a i když se  život v nich neprojevuje stejně, jako v nás, neznamená to, že nic necítí a nevnímají. Na té první ceduli bylo napsáno, že některé stromy začínají odumírat a prosychat. Nejsem lesník, ale ty stromy vypadaly naprosto zdravě, právě začínaly přirůstat nové výhony a začínaly kvést. Na některých z nich byly ptačí budky osídlené sýkorkami a jiným ptactvem, veverkami….Prostě les, krásný svět sám o sobě. Vzít život člověku, to považujeme za zločin a trestný čin téměř  všichni.  Vzít život stromu, natož celému lesu?


Co ještě dodat? Ty borovice padlé v lese mít pomník jako pan Mikolecký, nebo ti padlí ve válkách mít nebudou tak alespoň píšu pár řádek na jejich památku.
 

 


1 komentář:

  1. Někde jsem četla starou irskou kletbu, velice ponurou a určitě funkční, až ji najdu, pošlu.

    OdpovědětSmazat