sobota 9. května 2015

Tři barvy letošního jara

Jaro má spoustu barev. Čím jsem starší, tím víc si jara užívám. Ne, že bych si myslel, že už je poslední, takový pesimista snad nejsem. Ale na přesýpacích hodinách života už je přesypáno hodně dnů i roků, některé věci ztrácí hodnotu a význam, jiným hodnota roste. Příroda, její bohatství, rozmanitost a její krása a dokonalost, to je pro mě jedna z největších cenností, které nám život nabízí. V dřívějších letech jsem si toho, že je jaro všimnul, když už pomalu přicházelo léto. Ne, že bych nevěděl, jaký je datum, ale ten jarní pocit jsem úplně propásl.


Tak si teď chci každé jaro vychutnat jak můžu, hlavně vzhledem k omezenému času, který většina z nás pracujících má. S příchodem jarních dnů část cesty do práce chodím pěšky. V zimním období jezdím autobusem, potom přestupuji na tramvaj.


To, co vidíte na první fotografii je má ranní cesta. Vede do kopce, mezi poli. Je to jedna z nejhezčích chvílí dne, vyšlo slunce, jdu mezi poli a nad hlavou mi zpívá skřivan. A tady je ta první výrazná barva jara, žlutá. Řepkové pole září nepřehlédnutelnou jasně žlutou. Na těch polích se ob rok řepka střídá s obilím. Mám raději to obilí s jeho zelení a s jeho vůní, tu vůni, nebo spíš vtíravý smrádek řepky moc nemusím. Na druhé straně, kdyby nebylo všude přeřepkováno a člověk viděl takové pole poprvé, asi by to byl velký zážitek. Bohužel, řepka vytlačila mnoho jiných, dříve běžně pěstovaných polních plodin. Kde je dnes jetel, vojtěška, a další, dnes málokdy k vidění dříve pěstované plodiny jako hrách, mák, len, cukrová řepa, bob. Ale žlutá k jaru neodmyslitelně patří. Podběl, petrklíč, pampeliška, blatouchy..., i ta řepka.


Další barva letošního i dlouhé řady předchozích jar je růžová. Na konci léta před téměř čtyřiačtyřiceti lety jsme se přestěhovali zpět do Plzně. Následující jaro jsem poprvé uviděl kvést v sousední ulici sakury. Myslím, že před tím jsem je neviděl, nebo si jich nevšímal. Tenkrát a následovně každý následující rok, když vidím rozkvétat stromy sakur, prožívám znovu a znovu okouzlení, nadšení, nebo jak to nazvat. Ten strom je mimo dobu kvetení docela nezajímavý, taková třešeň, co nemá ani plody. Co do ní. Ale jakmile stromy začnou kvést, dalo by se říct, že patří mezi ty nejkrásnější.


V Japonsku mají dvě stovky kultivarů sakur. Jak jsem se na internetu dočetl, zatímco v Číně tyto květy symbolizují ženskou krásu a lásku, v Japonsku jsou vzhledem ke krátkému období kvetení symbolem pomíjivosti života.


Ano, krása rozkvetlých sakur rychle pomíjí. Není to sice těch pověstných pět minut slávy, je to pár dnů, možná i týden, dva. Když jsem začátkem týdne sakury fotil, byly asi v tom nejlepším okamžiku kvetení. Koncem týdne už na chodníku a na silnici pod nimi a kolem nich ležel růžový koberec z okvětních lístků. Ty se při větru občas snášely jako bláznivý růžový sníh na zem.



Tou ulicí se sakurami chodím na autobus při odpolední cestě z práce. Je to zas jiná trasa, cesta mezi rodinnými domky se zahradami, na kterých už od jara stále něco kvete. Nejdřív čemeřice, sněženky, bledule, kalina vonná, fialky, petrklíče, potom narcisy, hyacinty, zlatý déšť, tulipány, magnólie. Teď začaly rododendrony, azalky a vistárie, kdybych měl psát o všech jejich barvách … Ty ulice mohu obměňovat, střídat, až do podzimu se bude na co dívat.



Tak na závěr ještě tu pro jaro nejtypičtější barvu, jasně, že zelenou. Tentokrát z výletu za město, do lesa k Berounce. Na první fotce je místní epifyt a zároveň poloparazit, jmelí bílé na vršku borovice. Ta jeho zeleň je tak trochu do žluta. Jmelí prý symbolizuje plodnost a štěstí. Myslím, že díky svému nezvyklému způsobu života má pro většinu z nás své kouzlo. Na které také zvláště v době vánoc doplácí. Myslím, že potkat se s ním s přírodě, s živým, rostoucím někde vysoko na borovici je mnohem zajímavější, než vidět je utržené a všelijak pozlacené a postříbřené pro vánoční výzdobu.
Poslední fotka jarní zelené patří obyčejnému šťavelu rostoucímu a kvetoucímu v pomalu tlejícímu kmeni. Nový život vzcházející na životě minulém. Mezi tím šťavelem je i malý stromek, snad habr.
Tak si užívejme všech barev, které pro nás jaro má.






1 komentář:

  1. Ten poslední je nejpěknější, mému srdci milý. Ty bílé kvítky šťavelu a mech. Zdravím, Eva

    OdpovědětSmazat