Květ ibišku

Dnes vám představím květ ibišku. Možná si pomyslíte, co by mělo být na obyčejném květu ibišku zvláštního. Takových květů už jistě viděl každý z vás hodně. Někdy i hezčích a barevnějších. Sám si vzpomenu na týden na Sicilii, v San Vito Lo Capo, v jehož ulicích kvetly na keřích ty nejhezčí květy ibišků, jaké jsem viděl. Další krásné květy byly v botanické zahradě na ostrově Ischia. Ale ten dnešní, skromější, ale i tak pěkný květ je spojen s ibiškem, který je pro mě významný svou historií.

Tedy aby to nevyznělo nějak nepatřičně, padesát let není zas taková doba. Ovšem v lidském životě je to už doba pořádně dlouhá. A když se my, kterým je víc než padesát, nad takovou řádkou roků pozastavíme, vidíme, že je to většina života, během které se toho událo a změnilo.

Tak před padesáti lety v tuto dobu jsem byl už druhý měsíc ve svém prvním zaměstnání. V konstrukci, u rýsovacího prkna. S docela zoufalým pocitem, že na konci září odjedu na dva roky na vojnu, na kterou jsem se ani v nejmenším netěšil a považoval ji za dva roky ukradeného života. V té konstrukci vedle mě u dalšího rýsovacího prkna byl o pár let starší pan Havlíček a na svém stole měl docela velký ibišek.

Jednou se ho rozhodl ostříhat a já si jednu z těch větví odnesl domů. Ve vodě zakořenila.Už si nepamatuji, jestli jsem ji ještě před svým odjezdem stačil zasadit, zřejmě ano. Protože přečkala ty mé dva roky, kdy jsem byl pryč a jen občas se vracel. Když jsem se po dvou letech vrátil, z té malé větve už byla větev docela velká. Vrátil jsem se i do té konstrukce, ale už tam nebyl ani pan Havlíček, ani jeho ibišek. Byl už na jiném místě a ani já u toho rýsovacího prkna dlouho nevydržel.

Je to už “dávná” minulost, přesto na to své první zaměstnání mám kromě  vzpomínek i dvě rostlinná připomenutí. Kromě zmíněného ibišku ještě kapradí. To je u mě o nějaký ten rok méně. Ale ani ten současný ibišek, ani to kapradí není to úplně původní. První ibišek vydržel přes čtyřicet let. Byl z něj už docela pořádný strom, ale protože byl pár metrů od okna, nikdy nekvetl. Přesto byl velmi, velmi pěkný. Škoda, že mě nikdy nenapadlo vyfotit ho. Protože rostl až moc, byl téměř každý rok ostříhán a těch řízků, co jsem z něj rozdal. Kdo ví, možná je z nich ještě nějaký naživu. Tedy jeden určitě, ten, jehož květ vidíte na fotkách. 

Kdy ten ibišek - strom přišel o život? Bylo to v době, kdy byly dost vážně nemocní oba rodiče, byly jiné starosti a kytky šly trochu stranou. Ani nevím, jestli odešel díky přelití, nebo naopak. Prostě jednou odešel. Ale zbyl jeden jeho potomek, který z větve zakořené ve vodě zasadil do květináče můj otec. Který se nikdy o kytky nezajímal, nestaral se o ně. Tohle byla jediná výjimka, o tenhle se staral, tenhle zaléval. Když odešel i otec, začal jsem ho zalévat já. 

Myslím, že až od té doby začal i kvést. Ne, že bych jeho květ neznal. Kolegyně v práci z řízku ode mě vypěstovala keř, který tam pravidelně kvetl. U nás doma začal kvést až někdy před pár lety. Už je zas docela veliký. Ale není to “strom”, jako ten původní. Pár holých větví, které mají listy až na konci. Možná bych ho měl také začít stříhat, přesadit do většího květináče.  Abych neukazoval jen květy jednoho pokojového ibišku, doplním to fotkami květů venkovních ibišků. Ty plnokvěté bílé a růžové jsou ze zahrady mé sestry, ty ostatní jsem vyfotil v ulicích blízko našeho domu.

Jezera tenkrát a nyní (Čertovo a Černé jezero)

Možná bych ještě někde našel staré černobílé fotky z našich dávných rodinných dovolených. Ale k čemu by to bylo? Tak si alespoň vzpomenu na ta má první setkání s dvěma šumavskými jezery. Nebude to úplně přesné, jsou to vzpomínky staré více než šedesát let. Ale i tak si pamatuji na to okouzlení malého kluka  v předškolním věku. Který se setkal poprvé s tak velkým množstvím vody v nádherném jezeru,obklopeném hustým lesem vysokých stromů. Malým dětem se zdá všechno větší, tajemnější a krásnější. Tehdy jsem si představoval, co všechno za zajímavá a kouzelná stvoření z vodních říší tato jezera obývá.

Uplynuly desítky let a ve světě se toho za tu dobu hodně změnilo. Něco k lepšímu, něco k horšímu. Něco zůstalo stejné. To ale neplatí o těchto dvou jezerech. Už když jsme byli blízko Čertova jezera, bylo vidět, že s lesem v jeho blízkém okolí to nevypadá právě dobře. No, ten neradostný stav už trvá pěkných pár let.

Místo setkání s tím krásným jezerem z doby mého dětství jsem měl pocit, že jsem se ocitl v prvním díle filmu Pán prstenů:Společenstvo prstenu ve scéně před vstupem hlavních hrdinů do dolů Morie. Naštěstí se z jezera nevynořila žádná příšera.  

Z jezera dříve vždy vytékal docela vydatný potok. Po tom už zbylo jen suché dno. No a ty stromy kolem,  to vidíte na fotkách.

Cestou k Černému jezeru se jde po silnici (kde kromě aut se zvláštním povolením žádná další auta nejezdí) lemované pěkným lesem. V něm zdravé a vysoké stromy nechybí, jak listnáče, tak i krásné, staré, mohutné jedle. Ovšem u jezera samotného se situace mění. Je to hodně podobné Čertovo jezeru. Jak sami vidíte na přiložených fotkách.

Nevím, jaká příčina k těmto změnám v průběhu několika desetiletí vedla. Kůrovcová kalamita? Nedostatek dešťových srážek, mírnější zimy s menším množstvím sněhu, nějaké další faktory a kombinace toho všeho? Za co můžeme my lidé a za co nemůžeme? Nevím. 

Přikládám fotku pramene Řezné. Letos zcela bez vody.

Abych neskončil pesimisticky, protože si myslím, že příroda je dost silná a životaschopná na to, aby si v průběhu let sama poradila, pokud jí v tom námi lidmi nebude příliš bráněno. Přikládám jedno pěkném foto z Železné Rudy, na kterém vidíte, že vztah člověka a přírody je nejen možný, ale i velmi hezký.  Ještě připojím kousek modrého z nebe.

Na úplný závěr předám slovo přátelské AI, která můj příspěvek doplní několika fakty o těchto jezerech.

Černé a Čertovo jezero jsou nejznámějšími ledovcovými jezery na české straně Šumavy, ležícími na úbočí Jezerní hory nedaleko Železné Rudy.

Vznik a stáří jezerních pánví

Obě jezera vznikla na konci poslední doby ledové (pleistocénu) přibližně před 10 000 až 12 000 lety. Postupující ledovce při svém tání vyhloubily v žulovém a svorovém podloží hluboké karové pánve a před sebou tlačily materiál, ze kterého vytvořily morénové hráze. Tyto přirozené hráze dodnes zadržují vodu v obou kotlinách.

Černé jezero

Černé jezero je s rozlohou 18,4 hektaru a maximální hloubkou kolem 40 metrů největším a nejhlubším přirozeným jezerem v České republice.

• Příčina tmavé barvy: Svůj název dostalo podle optického klamu – voda vypadá černá kvůli odrazu hustých okolních lesů a tmavému kalu na dně, který tvoří odumřelé jehličí. Ve skutečnosti je voda velmi čistá.
• První přečerpávací elektrárna: V roce 1930 zde byla uvedena do provozu nejstarší přečerpávací vodní elektrárna v Československu, která využívá spádu vody mezi jezerem a řekou Úhlavou.
• Akce Neptun (1964): Státní bezpečnost u jezera inscenovala nález beden s nacistickými dokumenty ze druhé světové války, které tam sama předtím potopila v rámci dezinformační kampaně.

Čertovo jezero

Čertovo jezero leží o něco výše (1 030 m n. m.) a je druhým největším na české straně Šumavy s rozlohou 10,3 hektaru.

• Evropské rozvodí: Přímo po hřebeni Jezerní hory mezi Černým a Čertovým jezerem probíhá hlavní evropské rozvodí. Voda z Černého jezera teče do Severniho moře (přes Úhlavu, Radbuzu, Berounku, Vltavu a Labe), zatímco z Čertova jezera míří do Černého moře přes Řeznou a Dunaj.
• Pověst o čertu: Podle legendy vděčí jezero za svůj název čertu, kterému dívka přivázala na ocas velký balvan. Když se snažil odletět, vyryl v zemi hlubokou jámu, která se zalila vodou.
• Těžká přístupnost: Díky náročnějšímu terénu karové stěny si Čertovo jezero zachovalo ještě divočejší a nedotčenější atmosféru než sousední Černé jezero.

Týden na Šumavě

Přesněji v Železné Rudě a okolí. Nevím přesně, kdy jsem v těchto místech byl poprvé. Je to určitě víc než před šedesáti lety, ale jestli mi tenkrát byly čtyři roky, nebo o rok méně, více. Vím jen že to bylo před tím, než jsem začal chodit do školy.

Od té doby jsem byl na Špičáku a v Železné Rudě tolikrát, že mohu napsat, že jsou tato dvě místa místem mých nejčastějších dovolených. Mohu k tomu přidat ještě školní výlety, z toho týden na lyžích v osmé třídě. A potom i služební cesty z mého zaměstnání. Vydalo by to na nějaké desítky cest na má oblíbená místa.

Byly roky, kdy jsem během týdne zvládl pěšky dojít ze Špičáku na vrchol Javoru, Ostrého i samotného Špičáku. I když se mohu stále počítat mezi velké chodce, v posledních pár letech už tyhle ne zas tak úplně vysoké a ne zas tak úplně nízké kopce raději pozoruji ze zdola. Výhled na ně se mně neomrzí. I proto přikládám aktuální fotky Javoru a Špičáku, i když je nedávám poprvé a zřejmě ani naposled.

Za šedesát let se toho hodně změní a ani těmto místům se změny nevyhnuly. Změnila se Železná Ruda, která se oproti době, kdy jsem ji začal navštěvovat pořádně rozrostla. Jak tady, tak i na Špičáku přibylo znatelné množství nových domů, hlavně apartmánů. A další jsou ve výstavbě. 

Jsou i změny v přírodě, ale o těch napíšu něco víc příště. Dnes se podívejte na pár fotek z těchto míst a ještě přikládám fotku jednoho zajímavého, červeně kvetoucího lnu velkokvětého. Rostl mezi jinými letničkami na záhonu před jednou rekreační chatou na kraji lesa při cestě k Čertovu jezeru. 

Sírovec žlutooranžový

V polovině minulého týdne jsem vyrazil na procházku do svého oblíbeného lesa. Po dlouhém období sucha pár dní pršelo.Rostliny a stromy se konečně dočkaly vláhy. Jak jsem zjistil, i houby. 

Na jednom spadlém, odumřelém kmeni vyrostla zvláštní houba, které jsem si dříve nevšiml, nebo jsem jí přehlídnul. Protože jak mi můj digitální pomocník a poradce napsal, tato houba, jejíž název je sírovec žlutooranžový by měla být houbou dosti rozšířenou.

Mě ale zaujala  svou velikostí, tvarem a barvou. Trochu mně připomněla měkké korály v mořském akváriu zdejšího Akva Tera (které patří pod plzeňskou ZOO).

Tak jsme si do toho oblíbeného lesa pár dnů po té ještě znovu, abych si tu houbu vyfotil. Cesta vede poblíž řeky Berounky, tak první fotky budou v pořadí, jak cesta probíhala.

Ve zmíněném lese bylo, tak jako asi všude víc vlhko. Před lety tady tekl i potok a v jednom místě byl takový mini-rybníček s hrází, který byl v posledních letech po většinu roku úplně vyschlý. V loňském roce se vybudovaly “nádrže” nové. Jedna na místě té staré, druhé dvě umístěné hned vedle sebe v hlubší rokli. Na jaře bylo v té první vody dost, teď jak vidíte je vody málo. Ty v rokli jsou na tom o něco lépe, snad proto, že jsou ve stínu. Zřejmě mají sloužit jako místa pro rozmnožování žab, čolků a hlavně mloků. No, poslouží hlavně asi jako líhně komárů. Každopádně ptáci z lesa k nim létají pít.

No a teď se konečně dostávám k zmiňované dřevokazné houbě. Nejvíc ji rostlo na spadlém kmeni nějakého listnáče. Zřejmě dubu. Jak jsem zjistil na internetu a jak bylo potvrzeno i AI, v mládí je to i jedlá houba, zvláště v případě, že roste na ovocných stromech. Které tím bohužel ničí. Ty, které rostou na lesních stromech se musí před úpravou vařit ve vodě. A neměla by se kombinovat s alkoholem. Konečně na internetu o ní najdete víc článků i videí i s recepty. Měla by mít dobrou chuť, připomínající kuřecí maso.

Na jednom kmeni bylo vidět, že jsou její plody okrájené. Mně by bylo líto tu krásu ničit. 

Pro mě to byla spíš radost z toho, jak je život v přírodě rozmanitý. A také z toho, že je v ní stále možné něco nového objevovat.   

AI :

Něco málo z biologie a ekologie

• Dřevokazný parazit i saprofit: Sírovec napadá živé stromy (především listnáče jako duby, akáty, lípy, vrby nebo ovocné stromy), kde způsobuje velmi rychlou hnědou  hnilobu. Dřevo ztrácí pevnost a rozpadá se. Rostou na nich však i po odumření stromu.
• Barva a fotogeničnost: Výrazná žlutá až oranžová barva je dána přítomností pigmentů (karotenoidů a fenolických látek). Jak plodnice stárnou, ztrácejí vodu, blednou do krémově bílé až šedavé a tvrdnou (křídovatějí).
• Jednorázové vějíře: Plodnice rostou od května do října. Bývají vícepatrové, uspořádané nad sebou v masivních střechovitých trsech, které mohou dohromady vážit i přes 10–20 kg.

Gastronomický fenomén: „Chicken of the woods“

• Slepice z lesa: V anglicky mluvících zemích se mu přezdívá Chicken of the woods. Má totiž po uvaření či osmažení texturu i chuť velice podobnou kuřecímu masu.
• Sběr jen za mlada: Jedlý je pouze v mládí, dokud je plodnice šťavnatá, měkká a při odříznutí z ní kanou kapky tekutiny (tzv. gutace). Staré plodnice jsou tuhé, drsnété a bez chuti.
• Na co dát pozor: Některým lidem může způsobit lehčí žaludeční nevolnost, zvláště pokud roste na akátu nebo tisovci (které obsahují toxické látky) nebo pokud není dostatečně tepelně upraven.

Zajímavost do článku

Sírovec obsahuje i látky s antibakteriálními a antioxidantními účinky, na kterých v současnosti probíhá řada výzkumů. V tradiční medicíně se používal pro podporu imunity.

Výskyt a preference dřevin

• Hojnost: Je velmi běžný od nížin až do podhůří. Potkáte ho nejen v lesích, ale extrémně často i v parcích, stromořadích, alejích kolem cest nebo ve starých ovocných sadech.
• Hostitelské stromy: Z listnatých stromů nejvíce miluje dub. Roste však na široké škále dalších listnáčů – akátech, vrbách, lípách, topolech nebo třešních. Na buku či habru se vyskytuje vzácněji, ale vyloučené to není.
• Proč jsi si ho všimli až teď: Ačkoliv je běžný, jeho plodnice mají poměrně krátkou životnost. Vyrostou velmi rychle (často během několika dnů od května do června, s druhou vlnou koncem léta) a po pár týdnech zblednou, vyschnou a Rozpadnou se. Pokud tedy nejdeš kolem stromu ve správném oknu 1–2 týdnů, snadno ho přehlédneš.

Z hlediska článku na blog je tento nález skvělým příkladem koloběhu živin v lese – houba nejprve oslabí živý strom a po jeho pádu pomáhá vrátit organickou hmotu zpět do půdy.

Koloběh života ( v kleci)

Před rokem jsem napsal příspěvek o tom, že nám k naší “domácí botanické zahradě” přibyla klec s dvěma chůvičkami. Jak se ukázalo, byly to dvě samičky, které i bez samečků opakovaně snášely vajíčka. Na těch ukázněně seděly, v nějaké naivní představě, že se z nich něco vylíhne.

Když po určité době poznaly, že se mladých nedočkají, vajíčka z hnízda vyházely, někdy i rozklovaly. Po nějakém čase se pokus znovu se stejným neúspěchem opakoval. Jedna z nich, taková světle hnědá, trochu do zrzava měla vždy před tím, než začala snášet vajíčka nějaké zdravotní problémy, které vždy po dni, dvou přešly. Ty se dostavily i koncem července, ale bylo vidět, že je to zřejmě vážnější. Jeden den vypadala dost špatně, nezajímala se o krmení, ani o strouhanou mrkev, ke které vždy rychle jako první přilétla. Jen vyhledávala blízkost té druhé, ke které se přitiskla, jako by u ní hledala pomoc.

Ony měly hezký vztah, spaly ve společném hnízdě a často seděly vedle sebe, přitisknuté k sobě. Druhý den ráno byla ještě v hnízdě, zatímco ta druhá už létala v kleci. Když jsem ke kleci po chvíli přišel, byl jsem svědkem toho, jak do ní ta druhá jemně strkala zobáčkem, ve snaze ji probudit. Neprobudila se, už z klece odletěla, tedy pokud i malí ptáčci mají duši. 

Nechtělo se mi jí házet do popelnice a tak jsem ji odnesl do přírody, kterou co by uměle vyšlechtěný druh okrasného ptactva nikdy nepoznala. Co s jednou chůvičkou? Sama být nemůže, je to společenský ptáček. Nedávno jsem viděl v jedné prodejně párek rýžovníků, žluté a oranžové kanáry, tak jsem se svého digitálního poradce, AI zeptall, jestli by se spolu snesli. Odpověděla, že s rýžovníky i s kanáry určitě ne, leda tak se zebřičkami a to ještě s otazníkem. 

Přiznám se, že ty dvě chůvičky mně přišly trochu nudné, tak jsem chtěl nějakou změnu. Odpoledne jsme zašli do blízké prodejny, kde měli jak chůvičky, tak zebřičky. Vybral jsem zebřičku typicky zbarveného samečka (pan Trumpeta, podle jeho “zpěvu”, připomínající dětskou trumpetu) a téměř bílou samičku (Sněhurku). A Martin chůvičku s modrým kroužkem na ptačí nožičce. No, je to i podle zpěvu sameček a už párkrát došlo o pokus o velmi blízký kontakt se samičkou. Tak pokud budou další vajíčka, možná z nich i něco bude a my budeme mít starost, co s mladými. 

V první moment, kdy byli noví obyvatelé vypuštěni do klece byl pro “starou” chůvičku šok. Ale už po pár hodinách se tiskla k novému chůváčkovi a večer už se spolu v hnízdě ukládaly k spánku. Na protější stěnu jsme umístili druhý košík, ale o ten nebyl zájem. Až po jeho přemístění, vedle starého košíku.

Teď si chůvičky vystlaly kokosovými vlákny svůj košík. A zebřičky, které tohle nezvládají jim ho chtějí obsadit. Když jsem jim do toho jejich košíku ta vlákna nějak smotal a upravil, tak jim to zase sameček chůvičky kradl, nebo to vyhazoval z hnízda. Tak po až moc velkém klidu, který v kleci byl, je nyní spíš trvalý neklid. Vypadá to tak, že klece budou dvě - a bude zase klid.