Clerodendrum thomsoniae a Schefflera arboricola

Při větším až velkém množství kytek v bytě většinou stále nějaká kvete. Dnes jsem vyfotil květy dvou, dá se napsat klasických pokojových kytek. Clerodendrum thompsoniae, česky zvaný blahokeř, je liána pocházející ze západní Afriky, ze Senegalu, Kamerunu. Tedy tak jsem to vyhledal na internetu, podle mé staré knihy „Pokojové rostliny“ z roku 1979 by měla pocházet z Polynésie, Sundských ostrovů a Nové Guineje. Tato dnes už starší kniha, častým používáním téměř rozpadlá ale uvádí, že blahokeřů je 275 druhů. Informace na internetu jich uvádí ještě víc, kolem čtyř stovek. Tak možná některé rostou v Africe, některé na zmíněných ostrovech.

Clerodendrum thompsoniae, anichž bych znal jeho název mě upoutal už před lety, v okně nějakého bytu kvetl a byl nepřehlédnutelný. Před nějakým rokem mi byl řízek nabídnut kolegyní Zuzkou z Brna a když jde o kytky, většinou neumím říkat ne. Malou rostlinu jsem postavil k většímu fíkusu, aby se měla o co opírat a ovíjet. Brzy vytáhla do více než metrové délky. Také jsem brzy zjistil, že je dost žíznivá. Stačilo jednou vynechat pravidelné zalévání a listy byly svěšené, zvadlé. Snažil jsem se na ni nezapomínat. Čekal jsem, že se odvděčí tím svým bíločerveným květem, díky kterému je jedním z názvů rostliny „krvácející srdce“. Nevykvetla a nevykvetla.

Tak jsem ji, dá se tak napsat, trochu odepsal z okruhu rostlin jimž věnuji větší pozornost. Následek toho na sebe nenechal dlouho čekat. Jednou jsem ji chtěl zalít a koukám, listy nejsou zvadlé, jsou všechny suché, včetně nejmladší části výhonku. Nejméně týden jsem na ní zapomněl. Vypadalo to, že už se se mnou rozloučila, na další zalévání nereagovala, žádné obrůstání novými listy. To bylo letos na jaře. Vlastně to byly asi nějaké výčitky, jak jsem na ni zapomněl. I když pár měsíců na stonku nebyl ani jediný list,každý týden jsem ji trochu zalil. Ten stonek mi stále připadal živý. Začátkem srpna se má snaha dočkala odměny. Začaly růst dva nové výhonky. A ke všemu jsem za nějaký týden objevil i malá poupata, která tento týden dospěla do květu.

Z toho co jsem napsal je jistě patrné, že rostlina k úspěšnému přežití potřebuje celkem vydatnou zálivku. Dostatek světla a tepla, v zimě přezimuje i při snížené teplotě, prý ji stačí kolem patnácti stupňů. Jak dospět ke kvetení, kromě této mé drastické metody, to nevím. Ale určitě to půjde i jinak.

Další pokojovou kytkou, která mě překvapila svým květem je Schefflera arboricola, česky šeflera, jiný název – deštníkový strom. Tuto známou kytku, která se pěstuje pro své pěkné listy zná asi každý, kdo se o kytky jen trochu zajímá. Já už ji mám s malou přestávkou pomalu třicet let a za tu dobu se mi ani jednou nestalo, že by kvetla. Květ jsem sice viděl, myslím, že na Sicílii, kde rostla jako velký keř v zahradě, na jihu je v zahradách občas vidět.

Schefflera pochází z Austrálie, Tchajwanu, Nové Guineje a dnes se jako pokojová kytka pěstuje možná po celém světě. Tam, kde mají podmínky ji pěstují i jako keř na zahradách. Jako pokojová kytka je celkem nenáročná. Nejhezčí je mladá, později ji od spoda opadávají listy.

Má jednu dobrou vlastnost. Pokud v menším květináči doroste do určité velikosti, kdy si už říká o přesazení, ale přesazená není, přirůstá potom velmi pomalým tempem. To je asi i případ té, která nakonec vykvetla. Květ není příliš okouzlující, ale protože je to po těch letech společného života první kvetení, docela potěší.

Avonia quinaria ssp. quinaria

Před pár lety, když vyšla Encyklopedie Sukulenty pánů autorů Zdeňka Ježka a Libora Kunteho, stala se pro mě na hezkých pár měsíců nejprohlíženější knihou. Každý den jsem jí alespoň na chvíli prolistoval, zastavil se u sukulentů, které se mně nejvíc líbily a četl si o nich stále dokola a dokola. Jasnými favority byly Haworthie. Ale kromě této celé početné skupiny jsem si ještě do svého zatím pomyslného seznamu řadil i jednotlivce různých čeledí.

Ten seznam z mých přání a představ se v průběhu pár let podařilo do velké míry zrealizovat. Jenže s nějakou koupenou, nebo přes internet objednanou rostlinou došla jako bonus vlnatka, nebo kořenovka, je už jedno jak se těm mrchám říká. Podstatné je, že se na rostlinách, které mám v práci, než jsem ji vůbec zaregistroval, rozšířila na všechny sukulenty a domů jsem ji nechtěně přinesl také.

Teď jsem trochu odbočil. Jednou z rostlin, kterou jsem „objevil“ ve zmíněné Encyklopedii a která byla byla pár let mým snem byla karmínově kvetoucí Avonia quinaria ssp. quinaria, ještě trochu vzácnější než bíle kvetoucí Avonia quinaria ssp. alstonii.

Ale jak to v našem zrychleném světě v posledních letech je, o co je zájem, toho se někdo šikovný chopí, a tak se i takové dříve těžko sehnatelné vzácnosti objeví v nabídce pěstitelů a obchodníků s rostlinami. Druhou stranou věci je, že některé kytky nemají pověst snadno a dobře rostoucích. Ale blázna jako já to neodradilo a objednal jsem si jak levnější semenáčky bíle kvetoucí Avonia quinaria ssp. alstonii , tak i dražší, starší a vzácnější rostlinu Avonia quinaria ssp. Quinaria .

Ze dvou bíle kvetoucích Avonií se jedna dobře uchytila, druhá se nějak nemohla vzchopit a asi za dva měsíce svůj boj o místo na slunci vzdala. Ten rok jsem dostal ještě jeden červeně, nebo jak se uvádí karmínově kvetoucí semenáček od Radky Matulové. Kaudex měl „tlustý“ jako silnější tuhu do krajonu, takové ještě mimino. Ta mladší z obou „červenokvětých“ kvete opravdu tmavší červenou, možná karmínovou, ta starší spíš růžovou.

Hlavním problémem při pěstování této rostliny, pocházející z oblasti hranic Namibie a Jihoafrické republiky je jednak namíchat správnou zeminu, spíše vhodný minerální substrát. Písek, pemzu, lávu, já do této směsi přimíchal trochu zvláštní zeminy, kterou jsem si přivezl z olivového sadu na Korfu. Dával jsem ji jen nejprotekčnějším sukulentům, bylo jí opravdu málo.

Abych kytku nepřelil, na což má být choulostivá, zprvu jsem je každý týden rosil postřikovačem na tilandsie. Podle Encyklopedie je vhodná teplota pro přezimování deset až patnáct stupňů. Při přezimování v bytě s ústředním topení a následně v paneláku, kde se teplota i v zimě pohybuje kolem dvaceti stupňů jsem rosil i v zimě. Při té vyšší teplotě jsem zem kolem kaudexu rosil málo, ale pravidelně každých čtrnáct dnů. Také bych měl zmínit, že při pěstování je zajisté vhodné vybrat místo na okně, kam jde co nejvíce světla a slunce.

Po roce se se mnou rozloučila, aniž by kdy vykvetla bíle kvetoucí avonie. Nebylo to v zimě, ale na konci léta. Když jsem ji vytáhl ze země, byla příčina jasná. Vlnatka, kořenovka, jak se ten zákeřný, vytrvalý nepřítel většiny sukulentů i jiných pokojových rostlin jmenuje. I když v bytě chemii nemusím a vyhýbal jsem se tomu, jak to šlo, v letošním roce jsem na doporučení vyzkoušel tyčinky Careo. Trochu jsem si upravil způsob jejich používání. Vhodím je do dvoulitrové plastové lahve od piva. Běhet týdne se ve vodě rozpustí a tím roztokem, který je zároveň i hnojivem zalévám. Možná to ty škůdce úplně nevyhubí, ale nejsou vidět. I jedna havortie, kterou jsem měl za neživou ožila. Přípravek není nejlevnější, ale co se dá dělat.

Ta mladší, červeno kvetoucí avonie, která kvetla poprvé už v minulém roce kvetla, kvetla v letošním roce už dvakrát. Po dvou letech má kaudex silný jako slabší tužku. Ta starší, v loňském roce docela často kvetoucí, letos měla také docela dost poupat, ale kupodivu ani jedno nerozkvetlo. Že by vedlejší účinek Carea? Za to má už pěkný, na neširším místě víc jak tří centimetrový kaudexík. Ten má na výšku dva centimetry, jednotlivé, jakoby zelenostříbrné proutečky měří na délku kolem dvou centimetrů. On ten květ je sice pěkný, ale moc dlouho nevydrží. Odpoledne se otevře, večer zavře. Vydrží tak šest, sedm hodin.

Musím přiznat, že to nadšení pro většinu sukulentů mě možná z velké části i díky zmíněné vlnatce opustilo. Ty, které mám si ponechávám, ale můj zájem se v současné době soustředí na tilandsie a čím dál víc na voskovky- vlastně i tyto rostliny se řadí mezi listové sukulenty a bohužel i voskovky vlnatce chutnají. Nevím, jak dlouho u mě mé avonie vydrží. Některé rostliny si časem zvykají na podmínky ve kterých jsou pěstované, i když mají od podmínek míst jejich přirozeného výskytu hodně daleko. Jiné pomalu, nebo rychleji degenerují a časem se rozloučí. Jak to bude v tomto případě, ukáže čas.

Sedum hernandezii

Sedum hernandezii pochází z Mexika, z oblasti Puebla, ležící na jihu země. Jednou z největších zajímavostí, týkající se této rostliny je datum jejího objevení. Našel jsem dva letopočty, které se tak moc nerozcházejí. Rok 1988 a 1990.

foto (c) Martin Hetto

Na to, že jeho objev je poměrně nedávný, Sedum hernandezii je dnes mezi příznivci sukulentních rostlin už rostlinou rozšířenou. Vděčit za to může relativně snadnému rozmnožování pomocí řízků,

snad se dá namnožit i z listů. Jeden takový pokus právě zkouším. Upadlý list brzy pustil kořeny, zatím se nic dalšího ale neděje.

foto (c) Martin Hetto

Můj vztah k rozchodníkům – latinsky Sedum v minulosti nebyl příliš vřelý. Považoval jsem je za takové ne moc vzhledné chudé příbuzné pěkných netřesků. To se v posledních letech změnilo. Na balkoně už nějaký rok vedle netřesků celoročně přebývá i pár mrazuvzdorných rozchodníků. Od května do konce září tu s nimi přebývá i pár mexických druhů, které na zimu přestěhuji do komory v meziposchodí.

foto (c) Martin Hetto

Tam mají relativní chlad, ne však takový, který by jim v tomto období s nedostatkem světla stačil. Některé toto období snášejí lépe, jiné hůř. Sedum hernandezii to zvládá při skromné zálivce jedenkrát za dva týdny asi ze všech nejlépe.

foto (c) Martin Hetto

Za to v období, kdy si na balkoně užívá dopolední slunce a dostatek světla na zálivce až tak nešetřím. Jedenkrát a dvakrát týdně v období nejteplejšího léta, podle toho, jak je slunečno, nebo zataženo.

foto (c) Martin Hetto

Tento mexický rozchodník mě svým kvetením ještě nepotěšil. Vzhledem k tomu, že květy rozchodníkům nepovažuji za nějaký zázrak přírody, nemrzí mě to. Myslím, že to, pro co stojí za to být dál pěstovaný a více rozšiřovaný je sám o sobě i bez květů. Posoudit můžete sami.

Hoya lacunosa var. pallidiflora

Hoya lacunosa patří mezi malé voskovky, tedy mezi ty, co mají malé listy i květy. Na druhou stranu je to dobře rostoucí Hoya, takže po relativně krátké době už o malé kytce nemůže být řeč.

Hoya lacunosa se v přírodě nachází na velkém území. Vyskytuje se v Malajsii. Indonésii, na Filipínách, Jávě, v Číně na Borneu, Sumatře. Vyskytuje se ve dvou základních variantách. Větší Hoya lacunosa var. Lacunosa a menší Hoya lacunosa var. pallidiflora.

Právě tu menší, Hoyu lacunosu var. pallidifloru jsem si před pár lety koupil. Zatímco si ostatní malé voskovky nejdříve zvykaly a přirůstaly zpočátku velmi opatrně, tahle lacunosa velmi rychle a snadno zakořenila a od začátku rostla velmi dobře.

Druhým rokem začala kvést a i když jsou příjemně vonící kvítky relativně malé a za necelý týden opadávají, vynahradí to opakovaným kvetením, prakticky po většinu jara a léta.

Hoya lacunosa má relativně velké množství různých klonů a kultivarů, lišící se tvarem a zbarvením listu. Hezký je list ve tvaru srdce, někoho může zaujmout šedostříbrný list kultivaru Eskymo také tvaru srdce. Listy delší i menší, některé zbarvující se na slunci do červena. Také květy mohou být bílé, krémové, s růžovým odstínem.

Jako všechny voskovky má ráda co nejvíce rozptýleného světla, ranní nebo pozdně odpolední slunce vítáno. Růstem patří mezi visící voskovky. Na fotkách vidíte jak květy, tak i tmavě zelené, docela pěkně tvarované listy. Zvlášť ty, které vyrostou v období, kdy je dostatek světla mají jakoby plastický povrch. Jak jsem se dočetl, má ráda vyšší vlhkost, takže by uvítala i častější rosení. V bytě to tak často nejde, ale spokojí se se zalitím jednou až dvakrát týdně. Tak, aby zem nevysychala, ale aby nestála ve vodě. Od května do konce září dostane ve vodě trochu hnojiva.

Pro svůj, dá se tak napsat bezproblémový růst a ochotné kvetení, bude lacunosa asi jednou ze stálic mezi voskovkami pro všechny, kteří v těchto rostlinách našli zálibu.

Dischidia ovata

Dischidia ovata, neboli Dischidia Watermelon je podle mnohých jedna z nejhezčích dischidií.

Pokud se někdo s dischidiemi náhodou ještě nesetkal, a chtěl by se o nich dozvědět víc, doporučuji stránky výborného pěstitele a odborníka na epifyty pana Ing.ZdeňkaJežka, od kterého rostliny dnes představené pocházejí.

Jen laicky a krátce. Dischidie a Hoya jsou blízce příbuzné epifytní liány. Dischidií je kolem osmdesáti známých druhů, pocházejí většinou z tropických oblastí Indočíny. Některé z nich jsou vhodné pro pěstování v našich bytech. Některým dischidiím rostou dva typy listů, jiné mají některé listy přetvořené v jakési vaky, snad jako zásobníky vody nebo i úkryty pro pro spřátelené mravence.

Některé, jako Dischidie ovata mají listy prostě jen pěkné. Pochopitelně je věcí vkusu a názoru, co je pěkná kytka, pro mě je Dischidie ovata přímo krásnou kytkou. Kytkou, kterou jsem měl v seznamu svých přání už pár let, kdy u nás zrovna dostupná nebyla. Letos na jaře se mi toto přání splnilo.

Protože to není první dischidie od zmíněného pana pěstitele, tři další mi na oknech visí a žijí a kvetou už pár let, měl jsem už trochu představu, co bude D.ovata chtít. Když před těma asi pěti, šesti lety dorazily ty minulé dischidie namontované na kouscích dřeva, pochyboval jsem, že na nich takřka z ničeho mohou dlouho žít. V bytě není vlhkost jako ve skleníku, tak jsem ze začátku rosil každý den ráno i večer. To jim dělalo jistě dobře. Potom, když se zabydlely, stačilo už jen jednou denně, v zimě podle teploty a světla tak dvakrát, třikrát. Nakonec, když dischidie málo zaléváte, listy jsou svraštělé, když je potom pořádně prolijete, zas se pěkně napnou a ztloustnou.

Asi by pro ně, stejně jako pro tilandsie byla nejvhodnější dešťová voda, občas s kapkou hnojiva. No, ty mé se musí spokojit s převařenou. Na povrchu jejich listů jsou potom vidět mapy z vysrážených solí, možná to trochu kazí estetický dojem, ale rostliny rostou a kvetou celkem spokojeně.

D. ovatu jsem do té doby, než začala viditelně růst rosil pořádně ráno i večer. Teď pokud nejsou velká horka každý den ráno. Odvděčuje se za to viditelným, snad spokojeným růstem. Fotky jsou víc než měsíc staré, výhonků je o něco víc a jsou delší. Jak vidíte, jsou to dvě různé formy listů, D.ovata je známa z více forem. Ta z většími listy je na kolíku vysokém 17cm, ta s menčími 16cm. Aby jste měli představu o velikosti uvedené rostliny. Té, co má menší listy rostou nové výhonky velmi zajímavě vybarvené. Ty oválné až kulaté malé listy mají jakoby sametový povrch. Žíly na nich jsou téměř bílé, každý list trochu jiný vzor, každý je originál.

Dischidie se podle toho, co jsem vyčetl dobře pěstují v závěsných květnících ve směsi mechu, polozetlelých listu a rašeliny. Měla by být dobře propustná. Zálivka častá, ale rostliny by neměly stát ve vodě, zvlášť při nižších teplotách, aby nepřišly o kořeny. Myslím, že tyto malé a při splnění několika málo podmínek pro pěstování velmi vděčné a vytrvalé kytky by si v našich bytech a oknech zasloužily větší rozšíření. 

Tillandsia bandensis, Tillandsia ionantha Ron a ještě dvě další

Nastřádalo se pár tilandsií, které Martin vyfotil. Dvě z nich už na těchto stránkách představené byly, ale když kvetou, jsou to vlastně zase jiní jedinci a každé to kvetení je „jedinečná“ událost a když už je zvěčněné, proč se o ně nepodělit.

foto (c) Martin Hetto

První v řadě rozkvetlých, tak, jak to šlo za sebou, byl kříženec T.ionanthy a T.brachycaulos, nazvaný T. cv.Victoria. Tato konkrétní odnož kvetla poměrně malá. Před více než dvěma lety odpadla malá a trochu neduživá od velkého trsu.

foto (c) Martin Hetto

Někdy to tomuto kříženci trvá víc let než vykvete, už mně narostly i do podstatně větších rozměrů, ale tato se rozhodla vykvést v letošním létě. Prakticky celá se zbarvila tak, jak to vidíte na fotkách.

foto (c) Martin Hetto

Dnes už je opět zelená, stejně tak jako další v době kvetení ještě více vybarvená tilandsie, Tilandsie Ionantha Ron. No, nevím přesně, jestli je to stejný kultivar, jaký jsem obdivoval před pár lety na fotkách na internetu. To byla podstatně větší tilandsie. Taková, která musela růst víc let, než vykvetla.

foto (c) Martin Hetto

Pokud máte víc ionanth a jejich kultivarů, zjistíte, že některé mají snahu kvést každý rok, kdežto jiným trvá pár let, než dorostou do větší velikosti a rozhodnou se vykvést. Ten Ron, kterého mám doma zřejmě bude patřit k těm, co mají snahu kvést každý rok. Za tu dobu nestačí dorůst do takové velikosti, jaky byly ty na fotkách, vypěstovaných někde v Americe. Třeba to tam s nimi umí lépe.

foto (c) Martin Hetto

Na fotkách vidíte Rona čerstvě rozkvetlého „suchého“ a potom postříkaného vodou, kdy dostane přímo ohnivé vybarvení. I když to není tak vzrostlá tilandsie s daleko větším počtem listů, jako na těch fotkách, které jsem viděl před pár lety, v době kdy kvete se jí s přehledem vyrovná.

foto (c) Martin Hetto

O Tilandsii bandensis jsem toho na internetu moc nezjistil. Měla by pocházet z Bolívie, Brazílie, Uruguaye, Paraguaye. Někde se uvádí jen některé z těchto států. Na kvetení této konkrétní tilandsie nemám zásluhy. S těmi čtyřmi květními klasy dorazila nedávno od Lukscheiterů, hotová dospělá kytka. Já ji jen každý den pořádně zalil, aby kvetení pěkně proběhlo.

foto (c) Martin Hetto

Podle šedého zabarvení listů se dá soudit, že je to kytka mající ráda dostatek světla a slunce. Její fialové květy docela pěkně voní, taková typická tilansiová vůně, pokud se tak dá napsat.

foto (c) Martin Hetto

Jméno má prý podle hory Bandy. Hledal jsem ji na internetu, ale v uvedených státech jsem ji nenašel. Myslím, že jedna hora podobného jména byla někde v Asii, ale tam tilandsie v přírodě nerostou. Leda že by je tam vysadili místní pěstitelé. Bandensis patří k menším tilandsiím. Celý trs bez květenství má tak 11cm na výšku, 14 na šířku.

foto (c) Martin Hetto

Poslední rozkvetlá tilandsie se ke mně dostal jako Tilandsie lautnerii. Jejích fotek na internetu moc nebylo, ale na těch několika, které jsem viděl měla mírně převislé květenství, jednotlivé, tmavofialové květy měly takový ten otevřenější květ. Když mi poprvé vykvetla, byl jsem docela zklamaný. Květ nebyl převislý, květy typické „trubky“, zřejmě to bude nějaká T.capitata.

foto (c) Martin Hetto

Právě teď kvete potomek té původní. T. lautnerii jsem si objednal ještě jednou z jiného zdroje, možná to vyjde, vědět budu až za nějaký rok.

foto (c) Martin Hetto

Ale této kvetoucí tilandsii jsem brzy odpustil, že není tím, čím měla být. No uznejte, i tak je pěkná. 

foto (c) Martin Hetto

Sansevieria francisii

Dnes se vrátím k sansevieriím, konkrétně k jedné, která má zřejmě velkou naději, že se rozšíří i

v našich českých bytech a sklenících.

Na internetu jsem toho o ní moc nedohledal, snad jen to, že pochází z Keni. Já tu svou před pár roky koupil v Letňanech. Letos jsem ji viděl jsem ji i v nabídce dvou našich internetových obchodů, a jistě se prodává na různých výstavách sukulentů, například v Troji, jak mi napsala paní Eva.. To je dobře, jde o velmi pěknou a vděčnou rostlinu. Musím ale upozornit, že její klad, dobrý růst se může změnit téměř v zápor, jako to bylo u té mé. Nakonec se vše v dobré obrátilo, ale začnu od začátku.

Tuto sansevierii jsem poprvé uviděl v Letňanech, kam jsem si jel pro úplně jiný sukulent, vidíte, ani si nevzpomenu který to tenkrát byl. Tam jsem uviděl i tu Sansevierii francisii a aniž bych si zapamatoval její název. Nějak jsem na ní nemohl zapomenout a tak jsem do Letňan panu Pavelkovi o pár dní později zavolal a tuto sansevierii spolu s dvěma miniaturními agavemi si objednal poštou.

Asi jsem ten střapatý tchýnin jazyk, který jsem chtěl dobře popsal, přišla opravdu kytka, kterou jsem chtěl. Dostala v práci výhodné místo na skříni blízko okna, kde je dostatek světla a slunce. Zaléval jsem ji jednou týdně, v létě, když jsou taková vedra, jako právě teď třeba i dvakrát.

Svým růstem dokazovala, že je z těch kytek, co se za péči dovedou odvděčit. Za chvíli z ní byla krásná kytka, jedna z nejhezčích, co jsem v práci měl. Nakláněla se za světlem, ale protože měla větší a těžší květináč, nevěnoval jsem tomu pozornost.

To se ale nevyplatilo. Před předloňskými vánocemi jsem jedno pondělí dorazil do práce a tam leží před oknem na zemi květináč s kytkou rozlomenou na dvě půlky, kolem ulámané listy. Tak, a je po parádě. Snad ta spodní část obrazí. Ale nedalo mi to, dal jsem do vody i ten vršek. Bylo mi líto i těch ulámaných listů a tak jsem je všechny dal do vody. Bylo jich devatenáct.Téměř dva měsíce se nedělo nic.

Potom se u vrchní části rostliny objevil kořen. Postupně i když pomalu se kořeny objevovaly i u jednotlivých listů. Pár jsem jich rozdal a zbylé zasadil do malých plastových kelímků. Než začaly růst malé rostlinky, uběhlo téměř půl roku, potom to šlo docela rychle.

Z většiny listů bylo víc mláďat, některé měly až čtyři malé rostliny. Zbytek staré rostliny obrazil čtyřmi rostlinami, dvě už jsou v samostatných květináčích. Vršek rostliny jsem znovu zasadil. Rostl opět jako z vody a když se opět začal naklánět na jednu stranu, dal jsem ho na okenní parapet a opřel ho o sklo.

Když jsem o Sansevierii francisii vyhledával nějaké informace, dočetl jsem se, že může být až třicet centimetrů vysoká. Buď je ta má mezi nimi vyššího vzrůstu, nebo jsem ji dobře vykrmil, ale ta má je vysoká dvakrát tolik, šedesát centimetrů.

Nejdelší jednotlivé listy měří 25cm a téměř čtvrt metru měří i průměr růžice v jejím nejširším místě. Počet listů bych tipoval na několik desítek. No, do nekonečna neporoste, na jejím vrcholu se nakonec objeví květ. Potom sama začne odnožovat. Ještě bych zmínil jednu zajímavou věc. Tou je usychání konců nejstarších listů, které vypadá docela efektně. Jak je tedy patrné, Sansevieria francisii je schopna se množit pomalu řadou geometrickou, v kultuře v dobrých podmínkách možná ještě snadněji než v Keni, odkud pochází a kde tak snadný život asi ani nemá. Ale doma je doma, co si budeme povídat.