sobota 15. května 2021

Díky rostlinnému životu za : kyslík

Je hodně samozřejmých věcí. Mezi jednu z nich, nad kterou se většinu času nepozastavíme, a pokud vše bez problémů funguje jak má, někdy ji ani vědomě nevnímáme je dýchání. 

Dýchají téměř všechny živé organismy na zemi, snad kromě anaerobních bakterií.


To, co je pro nás tou nejdůležitější složkou vzduchu, který dýcháme je kyslík. Je jedním z hlavních biogenních prvků vyskytující se v organismech. Je také nejrozšířenějším prvkem v zemské kůže - různé oxidy.. Je vázaný ve vodě, ve velkém množství organických i anorganických látek.


Pro většinu zemských živočichů a lidí je hlavním zdrojem kyslík, pocházející z fotosyntézy. Při ní se mimo jiné rozkládá voda na kyslík a oxid uhličitý je přeměněn na jednoduchý cukr. Mezi fotosyntetizující organismy patří zelené rostliny, zelené a hnědé řasy a zelené a purpurové bakterie. To vše jsem si připomněl na internetu a přikládám odkaz na dvě krátká videa o fotosyntéze. Jsou moc pěkná, určitě stojí za shlédnutí. 

https://youtu.be/zxhgNmaCVAM

https://youtu.be/_Wwu1PKEUs0



Každý z nás může posoudit, kde se mu dýchá lépe, zda někde v lese, na horách (pochopitelně ne v extrémních výškách), nebo ve městě, v ulicích plných aut, v tovární hale, nebo v jiných místnostech, kde se příliš nevětrá.


Kyslík a rostliny nepotřebujeme jenom my, potřebují je také zvířata a o jednom takovém neplánované “pokusu” se chci dnes zmínit.  V našich třech ze čtyř akvárií se pravidelně přemnoží šneci i vodní rostliny. Tak ty “nežádoucí” přebytky končí v pětilitrovém kýblu, který je však ve velkém stínu. Místa na světle jsou už obsazená. Tam se rostlinám nedaří, za chvíly hynou, šneci je sežerou. Naředěnou vodu z kýble používám jako hnojivo pro kytky. 


Za krátký čas je ale voda už tak špinavá a začíná i zapáchat, tak vše končí spláchnutím do záchodu. Jednou se při čištění akvária ulomil takový malý kousek vodního mechu a z nějakého hnutí mysli jsem ho dal do malého plastového kelímku. je to tak třičtvrtě roku.  Mech se i v tak malém prostoru rozrůstal. Dlouhou dobu tam byly vidět takové ty malé “vodní blechy”- snad buchanky. Ale na mechu byla vajíčka vodních šneků. Ti se vyklubali a v těch omezených prostorách s omezeným přísunem žrádla velmi pomalu rostou. Buchanky už vidět nejsou, asi je ti šneci sežrali. Ta nádobka je na okně, mezi kytkami, na světle. Voda v ní vypadá stále dobře, no, vidíte sami na fotce, každý týden přiliji trochu za tu, co se odpaří..



A když už jsem se zmínil o tom, že rostliny se redukují ve třech ze čtyř akvárií, zmíním se i o tom čtvrtém. V něm žijí v braktické vodě krevetky havajské. Ty se kdysi prodávaly v takové malé uzavřené kouli, něco jako těžítko s několika málo živými krevetkami a nějakou řasou, produkující nezbytný kyslík. Krevetky  v té možná litrové kouli živořily dva roky a po té uhynuly. Přitom jsou velmi dlouhověké, v dobrých podmínkách by se mohly dožít i dvaceti roků.


Akvárium pro ně se musí založit nějaké dva, tři měsíce před tím, než se do něj krevetky vypustí. Na dně máme jemnou vápencovou drť, potom větší, lávové kamínky. Voda musí být mírně slaná, používá se sůl pro mořská akvária. Během těch tří měsíců nádrž pěkně zarostla řasou. Ta krevetkám stačí jako zdroj kyslíku i jako zdroj potravy. Hlavně biofilm, který se na povrchu kamenů vytváří. Nabízeli jsme jim i jinou potravu pro krevetky, nikdy o žádnou neprojevily zájem. Vystačí s tím, co jim takto “zajeté” akvárium nabízí zelené řasy.


Buďme moudrému životu na naší Zemi vděčni za fotosyntézu, za to, že se většině z nás dobře dýchá a přejme si, aby to tak i na dále vydrželo.

Ještě přidám odkaz na dvě zajímavá videa :

https://youtu.be/V9-TP_aux4k

https://youtu.be/TnoJ_nqQ8w8

          


  


sobota 8. května 2021

"Poslední prázdniny"

Měl bych to pojmenovat tak, jak to je, penze, nebo starobní důchod. Raději to období přede mnou nazývám “poslední prázdniny”. Oficiálně začaly 6.května, ale už předtím jsem měl osm dnů dovolené.


Psát o prázdninách je trochu zavádějící. Není mi deset, ani sedmnáct. Nejsou přede mnou dva měsíce, tedy alespoň doufám. Na rozdíl od těch opravdových prázdnin, kdy se na jejich začátku zdály následující dva měsíce mořem času a každý den byl dlouhý, měsíc teď uteče pomalu tak rychle, jako dřív týden. Energie dětství a mládí zůstala kdesi v čase minulém.


Poslední měsíc v práci byl náročný. Stačit udělat všechnu práci, aby ji za mě  nikdo nemusel dělat a ještě uklidit nepořádek, nebo spíš přímo bordel, protože bordelář jsem pořádný. Gen pro pořádek a úklid se u mě nějak nevyvinul. A za téměř třicetčtyři let, kdy jsem na posledním místě setrval, jsem těch krámů nastřádal pořádně. Jsem ten typ, který vše schovává, kdyby se to ještě někdy k něčemu hodilo….


A také kytky. Kterých jsem v práci měl víc než je zdrávo a které jsem postupně tahal domů a teď přemýšlím, kde by pro ně bylo vhodné místo. Tedy ještě jsem je nenašel, během té dovolené jsem se z toho posledního měsíce v práci ještě pořádně nevzpamatoval.


Vzpomínám si můj první den v prvním zaměstnání. Jak jsem byl odpoledne po prvním odpracovaném dni venku (tedy nebyl to první pracovní den, o prázdninách jsem chodil pravidelně na brigády, ale to bylo jen na pár týdnů) a říkal si, tak tak to bude teď pořád, až do šedesáti….A to mě čekaly ještě dva roky vojny. Ne, do šedesáti, věk odchodu se prodloužil.


Myslel jsem, co teď budu mít volného času. Nedávno jsem v jednom pěkném rozhovoru na internetu slyšel dobrou větu. Míra očekávání, rovná se míře zklamání. Tak ta má očekávání asi byla dost veliká. Teď se divím, jak všechno rychle utíká, jak nestíhám, to co jsem stíhat chtěl.  


To, že se vrátím k pravidelnému psaní článků na ionanthu.cz bylo jedno z mých předsevzetí. 

Minulý příspěvek byl první po více než čtyřech měsících. Za tu dobu jsem se tam ani jednou nepodíval. Až teď jsem zjistil, že se tam za minulý rok i letošní nahromadilo víc komentářů, které se u článků ani neobjevily. Mé “články” i fotografie na zmíněné stránky vkládá Martin, přiznávám se k zaostalosti, sám bych se na ně ani neuměl přihlásit, na tož tam ten článek dát.


U velké části komentářů byly žádosti o nějaké rostliny, většinou voskovky. Tyto stránky jsou pro inspiraci, také hlavně jako poděkování rostlinám, za to že jsou, že nám zkrášlují a zpříjemňují život. Žádné rostliny na nich nenabízím a neprodávám. U velké části z nich jsem se snažil psát, kde jsem je sehnal. Zatím žijeme v dvoupokojovém panelákovém bytě, kde není místo na nějaké množení rostlin. A své kytky beru jako živé bytosti, které stříhám jen v nejnutnějším případě.


Pokud se mně někdo bude chtít někdo na něco zeptat, nebo si třeba jen tak popovídat o kytkách, budu se snažit odpovědět. Ale pokud chcete nějaké rostliny, je třeba se obrátit na někoho, kdo je prodává. To já nejsem.


Je pravda, že v současné době se počet mých kytek dostal na nejvyšší snesitelnou (možná už nesnesitelnou) úroveň a že časem budu uvažovat, které ještě zvládnu a které ne. Každý by si   ponechal ty nejlepší. Ty, kterých by se zbavoval by  asi nechtěl nikdo ani zdarma. Ale to ještě není problém dnešního dne.

A ještě odkazy na jedny z mých nejoblíbenějších písní loňského a letošního roku :

https://youtu.be/K-a8s8OLBSE

https://youtu.be/RsEZmictANA

a odkazy na dva moc pěkné rozhovory z posledních dnů: 

https://youtu.be/WekSL55oTwE

https://youtu.be/5z-drJ5HvLI



sobota 1. května 2021

Rok, který hodně změnil

 Někdy koncem roku 2019 se objevily první zprávy o nějaké nové nemoci v Číně. První zmínku jsem zaznamenal, když mi kolega v práci říkal, že syn jejich sousedů žije v čínském Wu-chanu, ve městě, které bylo jako jedno z prvních míst s covidem spojováno. Už si nepamatuji, zda tam onen mladý muž studoval, nebo pracoval. Jeho rodiče o něj měli obavy, ale on se tehdy ještě vrátit nechtěl. Dnes už je doma, zda se ho tato nemoc nějak dotkla nevím.


Ale pamatuji si, že jsem si tehdy řekl, to je tak daleko, to se sem vůbec nedostane. Začátkem roku jsme si objednali na konec května dovolenou v Maďarsku. Myslím, tedy přesně si to už nepamatuji, kdy se covid objevil u nás, kdy se začaly nosit roušky a zavádět různá nepopulární opatření. Konec února? Začátek března?


Jen ať to rychle přejde, no, konec května je v nedohlednu, do té doby bude zas vše jak bylo.

Uteklo to rychle, z cestovní kanceláře nám vrátili peníze a na dovolenou jsme přestali myslet.

Po létě, kdy se chodilo bez roušek, se opatření zas zpřísnila a nová pandemie přestala být definitivně abstraktním pojmem. Každý už měl ve svém okolí někoho, kdo covid s lehčím, nebo těžším průběhem prodělal. A slyšel o někom, kdo měl velkou smůlu a nemoc nepřežil.


Dnes už jsem po prvním očkování a když se ohlédnu zpět a vzpomenu na dobu, kdy jsem o covidu prvně slyšel a byl přesvědčený, že se k nám nedostane, musím se usmát nad svou naivitou.

Vzdálenosti se zkrátily. Čas, i když je na první pohled stejný a každý den má dvacet čtyři hodin jakoby ubíhal čím dál rychleji. Možná to tak cítím, protože cesta z kopce bývá vždy rychlejší než z kopce a ten můj pomyslný vrchol života už mám za sebou.


Jsou i jiné nepříjemné věci a skutečnosti, které se zdají daleko. Velká část lidí na světě se pořádně nenají, někde dochází voda. Některá místa jsou silně znečištěná, vzduch, řeky, moře. I když paradoxně právě příroda se za poslední rok mohla díky omezení letecké a námořní dopravy trochu nadechnout a regenerovat. Byl o tom natočen dokument “Rok, který změnil zemi”, v originále “The Year Earth Changed” uvedený internetovou televizí Apple TV.

To sice lidem postiženým covidem, nebo těm, které na toto onemocnění o někoho drahého a blízkého přišli momentálně moc nepomůže. Ale pro léta budoucí a další generace je to velká naděje, že určitou změnou chování lidí se příroda a životní prostředí může uzdravit. Stejně tak, jako se lidé snad v blízké budoucnosti uzdraví ze současné pandemie.

Dokument, o němž jsem se zmiňoval zatím na YouTube není, ale tento také stojí za zhlédnutí:

https://youtu.be/cIpYIQt_vaE

a trochu “nezávislé” hudby:

https://youtu.be/Vc0Wq6Rn6ng

https://youtu.be/mgKLd-DmNkg


          


sobota 26. prosince 2020


Dnes se po dlouhé době na obloze objevilo slunce. Na malou chvíli. Tady v Plzeňské kotlině je už pěkných pár týdnů zataženo. Slunce a světlo chybí lidem a nejen jim. I našim rostlinám, pokud nemají nějaké světlo pro ně vhodné navíc. Hoya griffithii a hoya thomsonii se opakovaně od konce října chystala vykvést. Ale před úspěšným rozkvětem vždy velká poupata opadala. To světlo znatelně chybělo i jim.

Každé ráno, když jsem teď před vánoci ještě za tmy chodil do práce jsem se procházel ulicemi s rodinnými domky. Už jsem měl po pár letech co tady chodím představu, která ulice je nejlépe vyzdobená a její vánoční výzdoba svítí stovkami, možná i tisíci světélek. I když je ten letošní rok celý takový divný a možná až posmutnělý, tato světla dovedou alespoň na chvíli projasnit náladu.

Jak jsem si všimnul, některé ulice jsou celé krásně rozsvícené, jiné ulice zůstávají ve tmě. Jako by se vedle sebe žijící sousedi od sebe vzájemně inspirovali. Možná je to i soutěživost, kdo bude mít tu výzdobu lepší a okázalejší. Ale stačí i malé, skromné světlo.

Jak jsem se tak procházel tou nejvíc rozsvícenou ulicí, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku z knihy Tomáše Keltnera. Nevím jestli je to jeho myšlenka, nebo ji od někoho převzal. 

Světlo nebojuje s tmou, kde je světlo, tam není tma. 

Tím světlem nemusí být jen slunce, nebo umělé osvětlení. Jistě si každý z nás vzpomene na nějakého člověka, který pro nás tím světlem byl. Bylo by moc pěkné, kdyby každý z nás měl trochu toho světla v sobě. A kdyby tím světlem mohl “nakazit” namísto virů a bacilů jiné.

Tak všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby nejen v příštím roce toho světla v sobě a kolem sebe měli čím dál víc a víc.    



sobota 12. září 2020

Sansevieria cv. Cleopatra

V poslední době přemýšlím, kam dát alespoň některé ze svých nejoblíbenějších kytek, které mám v práci. Záměrně nenavštěvuji internetové stránky s nabídkou rostlin, které by se daly pěstovat doma a obchodům, ve kterých prodávají zajímavé rostliny se snažím vyhýbat. Svůj zájem o „nové“ rostliny pouze pomyslně realizuji prohlížením stránek několika zahradnictví, nabízejících stromy, keře a okrasné nebo užitkové rostliny pro zahradu. Kterou nemám, takže si mohu hrát s představou, co všechno bych si tam vysadil, kdybych měl. Nehrozí, že bych začal objednávat.

foto (c) Martin Hetto

Přesto jsem nedávno své předsevzetí porušil. Řekl jsem si, že se podívám, jaké se u nás v současné době nabízejí sansevierie. Sansevierie, které mám mně ke štěstí úplně stačí a že by některý z našich internetových obchodů nabízel nějakou ze tří až pěti sansevierií, kvůli kterým bych ztratil hlavu, to jsem vůbec nepředpokládal.

Stalo se. V jednom internetovém obchodě z Tábora, který má ve svém názvu slovo pokojovky na mě vykoukla fotografie sansevierie, kterou jsem považoval za jednu z těch naprosto nedostupných. Kterou jsem před třemi, čtyřmi lety obdivoval v nabídce thajského obchodu, kde byla jednou z nejdražších. V nabídce byla i na e-bay, jenže riskujte, v jakém stavu vám dojde po cestě z Thajska.

foto (c) Martin Hetto


Před více než dvěma roky jsem se ji sice pokusil získat v aukci na polském Allegru, ale neuspěl jsem. Pár měsíců na to jsem měl úplně jiné starosti, než shánění nových kytek a na Cleopatru jsem přestal myslet, jako na jednu z rostlin, bez kterých se budu muset obejít.

Na druhou stranu si myslím, že která kytka (člověk, událost, věc) nás má potkat nebo se k nám dostat, ta se dříve nebo později dostane. A tak, i když pořízení nové rostliny bylo vzhledem k velkému přemnožení mých zelených oblíbenců v našem bytě naprosto proti zdravému rozumu, už další den jsem majiteli obchodu volal, zda sansevieria na obrázku opravdu bude ten druh, který objednávám. 

foto (c) Martin Hetto

Objednal jsem si dvě, jednu jako záložní a podle mého pravidla, ať není poštovné dražší, než to, co si objednávám. Za dva dny rostliny dorazily, velmi dobře zabalené. Pěkně rostlé, optimálně veliké. Za cenu podstatně nižší než v zahraničí, kde se většinou nabízí v rozmezí 25 až 45 dolarů. Myslím, že mohu rovnou napsat cenu, tedy 250 Kč za kus. Zasazené byly v takovém tom kokosovém substrátu, nebo něčem, co se tomu hodně podobalo. Tak jsem je hned další den přesadil do zeminy namíchané ze tří druhů zemin pro kaktusy a sukulenty. No, já kytky rozmazluji.

Kromě zmíněného obchodu jsem narazil ještě na jeden pražský obchod, kde mají také velkou nabídku sansevierií. Tam už jsou ceny vyšší, navíc u těch „levnějších“ požadují objednávku tří kusů. Mít hodně místa, jistě bych vybral, ale momentálně nelze.

foto (c) Martin Hetto

Ten obchod z Tábora má také velmi zajímavou nabídku, pokud jednou bude místo (hned tak brzy to nebude), rád se tam s další objednávkou vrátím.

Závěr? V tom dnešním, globalizovaném světě, alespoň v té bohatší části, do které nás řadím, jde toho sehnat čím dál tím víc. Co je ve světě novinka, může být za pár let i pro nás naprosto všední věc. Nebo všední rostlina? Tak to by byla velká škoda, protože rostlina, i když ji lze koupit stejně jako neživou věc zůstává stále živou bytostí. V případě sansevierie zeleným společníkem na dlouhá léta, nebo desetiletí, třeba i na celý život.

středa 9. září 2020

Co je nového, nebo také život pod hladinou

V poslední době dost čtu, knihy si nechávám posílat z jednoho internetového obchodu. Protože s doručením měla pošta dost často nějaké problémy, které tedy byly spíše zaviněné tím obchodem, kterému se do vytištěného štítku s adresou nevešla adresa celá, začal jsem si balíky vyzvedávat v Zásilkovně. Vybral jsem si jednu, kterou mám blízko, v ZOOmarketu. Abych se mohl alespoň chvíli kochat rybičkami, morčaty, nebo okrasným ptactvem. 



Právě rýžovníky jsem byl nejvíce nadšený a vyprávěl jsem o nich Martinovi. O tom, že bych si je jednou také rád koupil. Na penzi. Nevím už z jakého důvodu, možná hlavně z toho časového, ale mnoho hezkých věcí jsem vždy odložil „na penzi“. 



Jedno sobotní ráno mně Martin povídá, že si jde také vyzvednout něco do té Zásilkovny, že koupíme klec a ty rýžovníky. Odpověděl jsem, že teď rozhodně ne, že ani náhodou. Martin odešel vyzvednout zásilku, já zalévám tilandsie. Říkám si, že nějak dlouho nejde. Potom za nějakou chvíli slyším, že odemyká, před sebou nese větší krabici. 



Tak jsem si pomyslel, že je to klec, no na tu krabice nebyla dost velká. A ono dvaceti litrové akvárium. To jsem chtěl také, ale až na tu penzi. Nakonec jsem měl také radost, i když zařizovat akvárium koncem prosince, to není právě ta nejvhodnější doba. 



Nebudu to moc prodlužovat. Bylo velmi lákavé vybírat vodní rostliny do akvária, tedy vzhledem k menším rozměrům jsme nevybrali šípatkovce, které bych si přál. Ale i mezi menšími rostlinami je pěkný výběr. Splnilo se mi dlouhotrvající přání, mít v akváriu modré krevety. A co by bylo akvárium bez ryb, vybrali jsme malé tetry ohnivé.



Do toho prvního akvária. Brzy přibylo další, desetilitrové, kde se usídlily v brakické vodě krevety havajské. Do třetice všeho přibylo další dvacetilitrové, ve kterém se zabydlely razborky skvrnoocasé spolu s dvěmi razborkami Brigittinými a nádherně zeleně svítivými razborkami kubotai.



Televizi už pár let nemáme, ale zvláště v prvních měsících bychom do těch akvárií vydrželi zírat hodiny. Ten svět ve vodě, i když v nevelkém prostoru má své kouzlo.



Jako malý kluk jsem si přál vidět živého nezmara. Nevím přesně, s čím se dostal do našeho prvního akvária, ale přání se mně po těch letech splnilo. Po prvotním nadšení a po velkém jejich přemnožení jsme se jich pokusily zbavit. Což se díky velkému ostříhání rostlin a dlouhodobé dietě pro ryby pouze sušeným krmivem podařilo.



Ještě jedna podstatná novina. Martin si jednou chtěl vyfotit ryby v akváriu. S jeho starým fotoaparátem už to moc nešlo. Tak přibyl fotoaparát nový a s ním i opětovný větší zájem o focení. Viz odkaz na jeho nové a také některé starší fotografie https://pixabay.com/users/martin_hetto-3003735/. Na těchto stránkách si můžete fotky jeho i ostatních fotografů zdarma stáhnout. Pokud se Vám nějaká fotka líbí, dejte prosím lajk, ať mají fotografové zpětnou vazbu.

foto (c) Martin Hetto


pondělí 7. září 2020

Osm měsíců do další etapy života

Vzpomínám si na jeden hudební videoklip, přibližně třicet let starý. Do běžeckého závodu, jakéhosi maratonu startuje mezi jinými malý kluk. Během tří, nebo čtyř minut, které písnička měla v běhu stárne. Filmové triky, které se stále zlepšují už toho hodně umí. Tak do cíle přes období mládí, dospělosti a stárnutí dobíhá pomalu stařec na konci života.

 
Doufám, že konci života se neblížím, i když jeden nikdy neví. Kdybych byl na trati, jako zmiňovaný člověk v hudebním videoklipu, měl bych už její podstatnou část za sebou. Před pár lety, v době, kdy už mládí bylo slušně řečeno pryč, jsem si víc a víc začal uvědomovat, jak mi začíná unavovat ten pravidelný režim každodenního chození do práce. I když jsem si svůj život ještě zkomplikoval svým zeleným koníčkem, spíš přerostlou kobylou, byly to na druhou stranu kytky, které do mého života přinesly hodně radosti a staly se zpestřením těch uplynulých let.

foto (c) Martin Hetto

S přibývajícími roky se začala zvyšovat únava. Jednak časným vstáváním ve čtyři hodiny, které je nejhorší na začátku přechodu na letní čas. Potom takovým zaběhnutým stereotypem v práci. 1.8. letošního roku jsem měl za sebou odpracovaných čtyřicetčtyři let, do kterých započítávám i dva ztracené roky na vojně. V současném místě jsem třicetčtyři let a určitý syndrom vyhoření, jak se to v současné době nazývá se také projevuje.

foto (c) Martin Hetto

Oné únavě bych asi přikládal největší váhu na tom, že od začátku roku, tedy spíš od konce minulého nepřibyl ani jediný příspěvek. Jako by mě do té další životní etapy, kterou má být rozloučení se s pracovním procesem už nezbývaly síly na další aktivity. Až se dočkám, mé všední dny budou bohatší o devět a půl hodiny, se kterými budu moci naložit podle svého. Tedy nějaká hodina padne na delší spánek, ale i tak bude víc času na všechno, co mám rád.


foto (c) Martin Hetto

Věřím, že také přibyde více nových příspěvků a více fotek. Zatím se loučím a další dva články budou brzy následovat. 

foto (c) Martin Hetto