Tillandsia mallemontii

Člověk by měl vnímat svět kolem sebe všemi smysli. Myslím, že ten, který nám od dob našich předků nejvíc zakrněl je čich. Ale i s tím co zbylo, můžeme občas ucítit něco příjemného. Myslím, že vůně některých rostlin je velmi příjemná. Přiznávám, že květy, které voní, rostlinám zajišťují docela velké plus.

Tak tomu je i při výběru tilandsií a tak to bylo i s Tilandsií mallemontii o které jsem se dočetl jak v knize, tak i na internetu, že její modré, nebo fialové květy příjemně voní.

foto (c) Martin Hetto

Když byla v nabídce, objednal jsem ji. Myslím, že byla z nějaké americké pěstírny, možná i díky delší cestě se ke mně dostal malý trsík jemných, nepříliš dlouhých větviček a lístků zdánlivě téměř bez života. Stačilo pár dnů každé ráno vydatně rosit a ukázalo se, že všechny rostlinky jsou živé. Tilandsie vydrží víc, než se na pohled zdá.

foto (c) Martin Hetto

První rok se nic moc nedělo. Druhý rok v létě se objevilo několik tenkých stonků květenství a já čekal na to, až se květy otevřou, zda budou modré, nebo fialové. Jak jistě vidíte na fotkách a jak jsem viděl i já, byly bílé. To je také pěkná barva. Zpočátku to bylo mírné zklamání, jako když něco očekáváte a dostanete něco jiného. Za těch pár let jsem si už na ty malé, bílé a opravdu příjemně i když slabě vonící kvítky zvykl a každé léto je už očekávám. Na každém jednotlivém stonku bývají většinou dva po sobě rozkvétající květy.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu jsem někde četl, že Tilandsie mallemontii kvete téměř neustále. Možná tak ve své domovině, v Brazílii, kde by měla růst v trsech coby epifyt v deštných pralesech. Ona má snahu kvést ještě během zimy. Vytvoří květní klasy, ale květy se nikdy nevyvinou do opravdového kvetení. Mají příliš málo světla. Tato bíle kvetoucí forma je dost malá, nevím, zda se vyskytuje v přírodě, nebo zda jde o kultivar.

foto (c) Martin Hetto

Po nějakém čase jsem si koupil ještě jednu, podstatně větší formu této tilandsie. I když docela dobře přirůstá a větví se, zatím ještě nekvetla.Co o této dvouřadé, subtilní tilandsii ještě napsat. Na internetu jsem četl, že má ráda častější rosení, po kterém by měla co nejdřív oschnout. Má ráda čerstvý vzduch, jako každá tilandsie. V létě by měla mít ochranu před přímým sluncem, zvlášť kolem poledne. Měla by vydržet teploty od deseti do třiceti stupňů. Já ji rosím podle ročního období tak dva až třikrát týdně. V létě, když se chystá kvést téměř každé ráno.  

Tillandsia crocata

Za těch devět let, co mám tilandsii crocatu stačila z malého trsu vyrůst v trs pořádný. Má to i své výhody, takový větší trs mnohem víc kvete. A tato tilandsie je myslím zajímavá hlavně díky svým pěkně žlutým a příjemně vonícím květům.

Trs: výška 25cm, šířka 30cm, foto (c) Martin Hetto

Ty se jednotlivě objevovaly už od jara, ale k „hromadnému“ kvetení dochází alespoň u té mé rostliny během srpna. Málem jsem ji nestihl podstrčit Martinovi k focení, došlo k němu ve chvíli, kdy byly málem všechny květy odkvetlé. Ale myslím, že si crocata také svou fotku a pár řádek zaslouží. Jednak kvůli těm sympatickým kvítkům. Také proto, že je jednou z prvních tilandsií, které mám, první s voňavými květy a která za těch devět let ani jednou nezapomněla vykvést.

Průměr květu cca 1cm, foto (c) Martin Hetto

Vděčná „stříbrná“ tilandsie, která už svým vzhledem napovídá, že potřebuje ke spokojenosti co nejvíc světla. Jednotlivé rostliny s poměrně tenkými, ve dvou řadách rostlými listy po odkvětu ochotně odnožují a celý trs dobře přirůstá.Umístěná je na okně, kam svítí i na pár odpoledních hodin slunce. A to je od jara do podzimu podle počasí i na pár hodin, někdy i na pár týdnů nepřetržitě pootevřené. Čerstvý vzduch dělá dobře všem tilandsiím a tak se ho alespoň částečně snažím dopřát i těm v bytě.

foto (c) Martin Hetto

Tiladdsie crocata roste na skalách v Bolívii, Brazílii a Uruguay a její název podle knihy o tilandsiích znamená šafránový. Ta barva je určitě podobná barvě žlutých krokusů, jenom nevím, zda-li krokusy také tak pěkně voní.

Habranthus robustus

Dost často se mně zdá o kytkách. Asi už mám zelený mozek, ale jinak, než se toto spojení myslí a užívá. Někdy se opakuje sen, ve kterém najdu napůl uschlou kytku, na jejíž existenci jsem v tom snu zapomněl. Ty kytky ve snech nejsou totožné se skutečnými. I tak je příjemné, když se probudím a uvědomím si, že si nemusím připisovat další kytku, kterou mám na svědomí.

Ale to jsem si jenom myslel. Nedávno, je to docela čerstvé, v poslední srpnový týden jsem si prohlížel fotky mých kytek z balkonu u mých rodičů z minulého roku. Najednou jsem si uvědomil, že kytka v jednom z květníků na balkoně v letošním roce chybí, že jsem na ni jednoduše naprosto zapomněl. No, nevím, co mě víc vyděsilo, zda stupeň mé sklerózy, nebo osud nebohé kytky. Tu fotku přikládám jako první. Zmíněná rostlina je v tom květníku v pravo vzadu za aloí, ty tenké listy, co tak trochu připomínají trávu.

 Onou postiženou byla na zimu zatahující „cibulovina“ Habranthus robustus, nesprávně označovaný jako Zephyranthes robusta. Také má název Dešťová lilie, což je zřejmě její název nejhezčí. No, to že ji na zimu nechávám zatáhnout a uklidím ji z balkonu, kde by v zimě zmrzla do kumbálu na chodbě v meziposchodí by mohlo být vysvětlením, ne však omluvou.

Alespoň že jsem nezapomněl, kam jsem ji dal a tak jsem ji hned dva dny na to vytáhl, naprosto vyschlou zem, které se voda netkla deset měsíců pořádně prolil a i když jsem si nedělal žádné naděje, přece jen jsem zkusil, zda přece nějakým zázrakem kytka sucho nepřežila….. To se stalo ve středu a ten samý týden v neděli se cosi, jako nějaký pupen začalo klubat ze země. Další zálivka a krásné slunné a teplé dny k tomu udělaly své, takřka způsobily ten nečekaný a zároveň i očekávaný zázrak a v dalším týdnu se objevil krásný květ, kvůli kterému jsem si Habrantus objednal.

Habrantus robustus pochází z Brazílie. Jako okrasná kytka se rozšířil i jinde po světě. Tam, kde nejsou chladné a mrazivé zimy může být pěknou, do roka i vícekrát kvetoucí ozdobou zahrad a parků. U nás se jeho cibule také prodávají. Může coby hrnková rostlina vegetovat třeba i na balkonu, pokud na něj jeho majitel nezapomene tak, jako já. Ty jeho tenké, páskové listy samy o sobě moc parády nenadělají, když ale vykvete, jistě se víc vryje do paměti. Myslím, že příští rok už na něj nezapomenu, na druhé straně by mě toto opomenutí mělo povzbudit k vážným úvahám, zda těch kytek v mé blízkosti není přece jen nějak moc.

Tillandsia brachycaulos var. multiflora

Tato tilandsie ke mně přišla jako bezejmenná. Nepřišla. Přinesl jsem si, ještě přesněji koupil jsem ji asi před jedenácti lety v květinářství coby tilandsii, která mě zaujala tím, jak byla malá.

Tillandsia brachycaulos var. multiflora, foto (c) Martin Hetto

V té době jsem o tilandsiích moc nevěděl, šlo o předčasně oddělenou odnož, která kupodivu přežila. Přežila, pomalu přirůstala, až mi došlo, že nijak malá nebude. Přineslo to jakési ponaučení, které nijak důsledně nedodržuji, že je lepší vědět, jak málo a hlavně jak hodně tilandsie, kterou si chci pořídit poroste.

Tilandsie brachycaulos rostla asi z důvodu předčasného oddělení dost pomalu, to mohu posoudit zvlášť dnes, kdy mi pokvete její potomek, který zůstal na mateřské rostlině.

Zatím co jí trvalo dlouhých osm let, než se dostala do květu, její potomek to zvládl téměř přesně za tři roky a k tomu je ještě větší, než jeho rodič. Dnes má průměr listové růžice víc jak třicet centimetrů, na výšku pár přes dvacet.

Z toho je patrné, že oddělovat odnože tilandsií předčasně není moc dobré. Je otázkou, zda je to vůbec dobré, nebo prospěšné, tedy pokud nás to neživí, nebo prostorově příliš neomezuje.

Pokud v přírodě některá tilandsie roste v trsu, bude ji v trsu zřejmě lépe i v náhradním domově. A ty tilandsie, které mívají jediného potomka, jejich předek, někdy i předci asi lépe vyživí, než když bude už jako mladá odnož oddělen.

Jméno brachycaulos jak jsem se dočetl se vztahuje ke krátkému stonku květního klasu. Už když se objeví ve středu ještě zelené růžice, je na co se těšit.

Nakonec Martin nafotil průběh celého letošního kvetení, které probíhalo od začátku srpna a i když teď v polovině září už pomalu končí, nějaký květ možná ještě vykvete. Jeho fotky jsou jistě přesvědčivějším důkazem, proč si tilandsie zaslouží pozornost.

Fotky jsou samozřejmě přesvědčivější, než psaná slova, ovšem být přítomen kvetení nějaké tilandsie je zas o něco víc působivější. U Tilandsie brachycaulos by to být problém neměl, je to jedna z nejdostupnějších, dobře pěstovatelných tilandsií. A jak sami vidíte, také jedna z nejpěknějších.

Tillandsia atroviridipetala

Když jsem se díky zmiňované knize Pěstujeme tilandsie dozvěděl, kolik že je druhů tilandsií (netuše, že je jich ještě mnohem víc), sestavil jsem si pomyslný seznam druhů, které jsem chtěl sehnat.

Byl jsem asi ještě rozumnější než teď, vybíral jsem si rozměrově velmi přiměřené tilandsie. Tedy ty malé, které se „vždy někam vejdou“. Pokud se takových ale nahromadí velké množství, problém je tady stejně.

Na seznamu se na jednom z předních míst ocitla i Tilandsie atroviridipetala. Z toho, co jsem o ní přečetl jsem pochopil, že by se do jejího středu, ze kterého vyrůstají mladé listy neměla dostat voda, nebo alespoň ne na delší čas.

Tillandsia atroviridipetala - průměr růžice cca 10 cm
foto (c) Martin Hetto

Má první atroviridepetala (její jméno má spojitost s tmavozelenou barvou květu) mě nadchla na první pohled. I když jsem ji nenamontoval hlavou dolů, nebo aspoň šikmo jak kniha doporučovala, seděla na svém místě se středem mířícím přímo nahoru, rosil jsem ji natolik opatrně, že ve středu nikdy moc vody neměla. Hezky přirůstala, i když v jejím případě to mohlo znamenat tak akorát toho, že se velmi mírně zvětšila na průměr tak šest, sedm centimetrů. Potom se jí ale zřejmě něco nelíbilo, možná se do jejího středu voda přece jen dostala. Z jejího středu přestaly růst nové listy, natož aby se objevil květ. Naštěstí se blízko jejího středu objevily tři malé rostlinky. Vše začalo nanovo, opatrné rosení, celkem patrný růst mladých růžic. A když už byly růžice docela velké, začal jejich střed opět odcházet.

Tillandsia atroviridipetala, foto (c) Martin Hetto

Náhodou ještě jedna tilandsie, hned vedle atroviridipetaly začala mít stejné problémy a já přesvědčen, že je to přílišným zaléváním kytky sušil a sušil. Nějak to nepomáhalo a když jsem si je jednou celý nešťastný pořádně prohlížel, všiml jsem si téměř nepatrných pavučinek v jejich středech. Ano, byla to sviluška, která se tam nějak dostala otevřeným oknem a pochutnávala si drze na mých pokladech. To sucho jí jistě velmi vyhovovalo, ne tak následný postřik Fastem K, nebo jaký přípravek proti parazitům to tehdy byl. Dvojí postřik tímto přípravkem a následné vydatnější rosení obě rostliny zachránilo. A musím zaklepat, svilušky si od té doby daly pokoj. Jak vypadá ta má první atroviridipetala dnes, vidíte na první a druhé fotce shora. Zatím nikdy nekvetla, ale třeba se také dočkám.

Tillandsia atroviridipetala - průměr cca 15cm, foto (c) Martin Hetto

Na výstavě v Chotči jsem si dva roky po sobě koupil další atroviridipetaly, ta mladší má delší listy, pokud se tak dají ty tenounké výběžky nazvat. Ta už kvetla, je to zdokumentované a i když jsou její kvítky opravdu miniaturní, jsou pěkně zelené. Potom jsem si ze Sibřiny objednal ještě jinou formu atroviridipetaly. Dva malé semenáčky, které ani nijak opatrně nerosím, voda jde i na střed a ony pěkně a viditelně rostou. Ale k těm se dostanu, až ještě trochu víc povyrostou a třeba i rozkvetou. Jak je vidět, cibulovité miniaturní tilandsiové poklady -atroviridipetaly pocházející ze suchých oblastí Mexika, se mohou zabydlet i v našich českých bytech.

Tillandsia atroviridipetala, foto (c) Martin Hetto

Tillandsia aurea

Mít ve svém názvu jméno spojené se zlatem může být jak zavazující, tak i zavádějící. Pro rostlinu, která takové jméno vlastní to může znamenat i větší zájem ze strany potenciálních pěstitelů.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Malý květ malé Tilandsie aurey má opravdu pěknou barvu i pěkný tvar. Na fotkách, kde je zvětšený je výrazně pěkný až krásný. Navíc květů je na delším stonku víc, rozkvétají postupně, takže rostlinu zkrášlují i několik týdnů.

Tillandsia aurea - před prvním kvetením, foto (c) Martin Hetto

Aureu se ke mně dostala někdy před pěti lety. V té době to byla docela vzácná tilandsie. Dnes se v nabídce objevuje častěji, ale mezi nejrozšířenější tilandsie zřejmě patřit nebude. Nekvetoucí je docela nenápadná, malá. A ještě menší. Aspoň tak to probíhalo u té mé.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

rozměr jednotlivého květu 1-1,5 cm

Její snaha kvést každým rokem měla za následek podstatné zmenšení nových generací, které jakoby měli zakódované, že musí začátkem podzimu začít tvořit květenství. To se vyvíjí téměř půl roku a potom konečně nastane těch několik zlatých týdnů. U menších odnoží je i to květenství menší a tak asi nejkrásnější květ byl hned ten prvý.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Možná se blýská na lepší časy. Minulý rok měla aurea tři odnože, ale ta jedna byla tak malá, že letos nevykvetla. Místo toho i v letošním roce pěkně přirůstala a tak i když nedosahuje velikosti první aurey, zaujme určitě pěkné druhé místo.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Aurea pochází z Peru, z nadmořských výšek kolem 2600m. To je na vysoko položené Peru možná běžná výška, pro nás je ale zajisté úctyhodná. Tomu budou odpovídat i patřičné nároky rostliny na co nejvíce světla a slunce. Doma za oknem toho ranního, nebo odpoledního.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Zalévám ji stejně často jako ostatní, jen v zimě trochu opatrněji, tedy snažím se, aby se voda nezdržovala, nebo se nedostávala přímo do jejího středu, kde se v té době většinou vyvíjí její květenství. V době, kdy už jsou „poupata veliká“, tedy před kvetením a v jeho průběhu rosím o poznání intenzivněji, aby byly květy co největší a co nejdéle vydržely. Ve skutečnosti jsou docela malé, ale i tak jsou „zlaté“.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

celý trs dnes, rozměry: délka 12cm, šířka 11cm, výška 8cm

Tillandsia glabrior

Před pár lety jsem si na výstavě koupil malý semenáček Tilandsie tortilis. Když trochu povyrostla, připomínala mi jinou tilandsii, která u mě také před pár lety našla domov. Když se po nějakém roce začala chystat na kvetení, podezření sílilo ještě víc. Když vykvetla a místo zelených květů se objevila ta zvláštní, pěkná červená, byla to už jistá věc.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin HettoCelý trs na fotce měří 15x20 cm. 

Dotyčná se jmenuje Tilandsie glabrior. Dříve T.schiedeana glabrior. Od jemnolisté schiedeany se glabrior liší kratšími, tuhými a pěkně prohnutými listy. Je to taková zvláštní a pěkná tilandsie i bez květu. Potom se objeví úzký, jasně červený klas. Už ten je v kontrastu se šedými listy velmi ozdobný. Než z něj vykvetl první květ, zbarvený jiným odstínem červené.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin Hetto

Na fotce detailu květu je vidět pěkný barevný kontrast, myslím, že zelená blizna u tohoto trubkového květu tilandsií není také tak běžná, ani to červené zbarvení květu samotného. Tilandsie glabrior pochází z Mexika, kde žije na skalách.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin Hetto

Na čem ji v našich podmínkách pěstují její opatrovníci, je jiná věc. Tu první mám posazenou jen tak volně, ta druhá je zavěšená, přirostlá na malém kousku větve. Obě jsou co nejvíc na světle, pár centimetrů od skla oken. Jde na ně i odpolední slunce. Zálivka stejná jako u ostatních, dva až třikrát týdně podle roční doby, světla a teploty. Přes zimu je rosení stejně časté, ale podstatně mírnější, až symbolické. Díky do široka otevřeným listům dobře oschne. Podle mé zkušenosti je tato tilandsie bezproblémová a mohu napsat, že patří mezi ty hodně oblíbené.

Tillandsia glabrior, foto (c) Martin Hetto